První jízdní dojmy: Polaris Slingshot

Když Polaris před necelým týdnem poprvé představil model Slingshot, nikdo ani nepočítal s tím, že by se mezi novináři našel dostatečný magor, který by do tříkolového roadsteru skočil hned z první dobré, nepřejícímu počasí navzdory. Ale protože mám všechny divné a neotřelé stroje tohoto typu  v oblibě, bušil jsem již za pár dní na dveře zastoupení.

Jen co byl Slingshot vytlačen z garáže, ihned jsem zapomněl na chmury počasí i na to, že je mi zima ještě před tím, než jsem vůbec někam vyjel. Následovalo předání klíčků a drobné formality (Hlavně to nerozbít, ta guma vzadu v tomhle počasí klouže!) a já se začal sápat do útrob trubkového rámu, který vyplněn jakousi plastovou „vanou“ tvoří interiér vozu. Už tento úkon sám o sobě leccos prověří, neboť v cestě na řidičovo sedadlo překáží poměrně velký volant, a kdo nestrávil poslední roky trénováním na hadí ženu, může mít drobný problém.

Sotva jsem však usazen a na druhý pokus objevuji pás, nacházející se netradičně u pravé řidičovy ruky, už cpu klíček do zapalování. Pozice za volantem je poměrně běžná a srovnatelná se sportovněji stavěným autem. Volant mám blízko u sebe, nohy směřují kamsi vpřed k minimalistické trojici kovových pedálů. Směrem vpřed se mi nabízí pohled na široce roztažená „křídla“ předních blatníků a čumák, svažující se k zemi. O výhled šikmo se není třeba obávat, žádné A sloupky se nekonají. S pohledem vzad je to horší, ale přesně od toho naistaloval Polaris couvací kameru, zobrazující se na displeji od rádia.

Po zapnutí zapalování probíhá samotné nastartování obřím tlačítkem uprostřed středového panelu, které jako by přímo řvalo „tady se to startuje!“ Přede mnou se probouzí k životu podélně uložený čtyřválec o objemu 2.4 litru, který pro účely Slingshotu dodal koncern GM. Kdo by čekal už při samotném jeho naskočení nějaká výraznější dramata, ten bude možná drobně zklamán. Slingshot neštěká do výfuku ani nedělá bordel, místo toho jen drsněji přede.

Vyšlapávám až překvapivě lehkou spojku, řadím za jedna a vyjíždím vstříc silničnímu provozu. Hned první kilometry odhalují dvě věci, které jsem ve skrytu duše stejně čekal. Tak zaprvé, kamkoliv se hnu, jsem středem pozornosti. Čekající na zastávkách náhle ztrácí zájem o jízdní řády, foťáky chytrých telefonů cvakají ostošest a všichni se v daný moment věnují jen mně a té tříkolové věci, ve které jedu. Druhou věcí je vyhýbání se překážkám, typicky potom kanálům. Zatímco na motorce stačí danou věc jednoduše netrefit, v autě jí vezmete mezi kola. Na tříkolce tohle bohužel tak úplně nejde a než začnete se Slingshotem zcela mistrně kličkovat, chytnete všechny nástrahy silnic velkou zadní pneumatikou.

Míjím ceduli s koncem obce a konečně vyjíždím tam, kde nejsou kanály mým úhlavním nepřítelem. Slinhshot je postaven do zatáček a v nich má nabízet výborné výkony. Atmosférický motor o síle 173 koní je v nízkých otáčkách typicky nevýrazný, ale jen co mu šlápnu na krk, probouzí se ve čtyřech tisících otáčkách k životu, aby zběsile táhnul k červenému poli. Náhle jsem vlastně docela rád, že zvukový projev není výraznější. Sedím venku, nechráněn střechou ani dveřmi a všechny dojmy mám tím pádem zprostředkované pěkně z první ruky. Zvuk motoru je tedy tak akorát a co je důležité, nestane se otravným ani při delších jízdách. Poryvy větru jsou samozřejmě nevyhnutelné, ta hlavní bouře je ale naštěstí odvedena čelním oknem nad mou hlavu.

Blížím se k první sérii zatáček a z plynu přecházím prudce na brzdy. Jsou bez posilovače, takže vyžadují pořádné zatlačení, ale to není nic, co by se s hmotností pod 800 kilogramů nedalo zvládnout. Tuhým a přesným řazením sázím dva stupně dolů a tříkolový sporťák vysílám směrem k apexu. Řízení je nepřeposilované a ačkoliv by zasloužilo přece jenom o kousek strmější převod, za sportovní jej lze rozhodně označit. Předek na dvou širokých gumách drží jako přibitý a nedotáčivosti se není třeba obávat, když už dojde na limit, jako první se odporoučí za hranici přilnavosti zadek. Zadní dvacetipalcová pneumatika je sice s rozměrem 255/35 slušný macek, ale musí zároveň přenášet výkon na silnici, i držet zadek v zatáčkách. Žádné záludnosti ovšem nepředvede, zadní zavěšení je skrze jednostranné kyvné rameno perfektně čitelné a i když dojde na ztrátu gripu, není problém okamžitě reagovat. Pro případ větších problémů je tu i vypínatelná stabilizace, u které mě potěšilo, že než se pustí do zasahování, nechá hodně na samotném jezdci. I bez jejího vypínaní tak může zadní kolo docela dlouho prokluzovat a možné jsou i drobnější powerslidy.

První blízké seznámení se Slinshotem tak i přes lezavou zimu proběhlo nadmíru příjemně a já musím konstatovat, že tříkolky se svou nezvyklou koncepcí mají trhu sportovních vozidel hodně co říci. Slingshot je ve výsledku zábavnou hračkou, která kromě výkonu a sportovně naladěného podvozku, nabídne zejména bezprostřední spojení s okolním světem. Jízdu lze vnímat takříkajíc všemi smysly a to doslova, včetně smradu z náklaďáku před vámi. Každodenní využitelnost a praktická stránka věci samozřejmě silně pokulhává, ale od tříkolového roadsteru snad ani nelze čekat nic jiného.