Test: BMW 125d

Když se řekne „hatchback“, uchýlí se naše představy k vozům, které si pořizujeme do města a přilehlého okolí. K vozům, které – s čestnou výjimkou hot-hatchů – rozhodně nemají v popisu práce bavit svého řidiče. Jenže co když se filozofie hatchbacku vezme za zcela opačný konec a výsledkem bude stylový stroj, schopný pobavit a zaujmout?

Přesně takovou cestou se vydali v BMW již v roce 2004, když poprvé přišla na svět řada 1. Pod karoserií, které se pro její charakteristický tvar dodnes přezdívá „bota“, ukrývá se bavorák klasické koncepce s motorem vpředu a s pohonem zadních kol. Já jsem vyzkoušel třídveřovou verzi, navíc vybavenou nejsilnějším turbodieselovým dvoulitrem označeným jako 25d.

Nejprve ovšem jedna poznámka k již naťuknutému vzhledu. Vím, že mnoho lidí vzhled jedničky právě pro její siluetu nemusí, ale čím déle jsem s autem přicházel do styku, tím více jsem zjišťoval, že se mi vlastně dost líbí. Kompaktní karoserie má svůj nezaměnitelný šmrnc, okořeněný pěknými šedými koly a příplatkovým M Sport paketem. A konečně je tu moje srdcovka v podobě dveří s bezrámovými okny, která vypadají naprosto skvěle vždy a na všem. Zmínit musím zároveň i přední světlomety. Po zbytečně velkých světlech, doprovázejících příchod druhé generace v roce 2011, vrátilo se BMW po faceliftu k hezčím, užším světlometům, více evokujícím první generaci. Nutno poznamenat, že tento krok zpátky byl v daném případě krok správným směrem.

Dobrý dojem pokračuje i v interiéru. Sportovní sedadla natěsno obejmou i drobnější postavy, jsou tuhá, mají výsuvnou stehenní opěrku a navíc v kombinaci černého semiše a modrého prošívání i skvěle vypadají. Pozice za volantem dává připomenout, že jedničkové BMW nemá s hatchbacky klasického střihu společného zhola nic. Sedí se prakticky až na zemi, s nohami směřujícíma daleko dopředu k pedálům. Tříramenný volant s tlustým věncem si lze přitáhnout na hodně krátkou ruku a po ruce je i vše ostatní. Milovníci nadbytku prostoru se budou za volantem cítit krapet stísněni, ale kdo se rád nechává interiérem obklopit a obejmout, ten bude absolutně ve svém živlu.

Drobná tíseň ale bohužel pokračuje na zadních sedadlech. Sem se sice vměstnají i dospěláci, ale budou to tady mít tak tak. S tím se však dá docela dobře počítat, koneckonců asi nikdo si nebude kupovat třídveřovou jedničku na to, aby s ní jezdil dlouhé trasy ve více lidech. Kufr s objemem 360 litrů je naprosto dostačující a díky výklopné zádi i velmi dobře přístupný.

Z místa řidiče koukám na dvojici klasických budíků v poměrně minimalistickém vydání. Rychloměr, otáčkoměr, ukazatel paliva a malý displej palubního počítače. A přece tu něco chybí. Tím něčím je samozřejmě teploměr, kterým 125d prostě nedisponuje. Klidně bych ho přitom vyměnil za tradiční ukazatel okamžité spotřeby. Po mojí pravici vystupuje z vrchu palubní desky displej infotainmentu iDrive. Jeho ovládání je prováděno otočným ovladačem za voličem převodovky a nechybí mu ani touchpad na zadávání písmen a číslic. Veškeré funkce jsou rychlé, přehledné a intuitivně ovladatelné.

Jak již bylo řečeno v úvodu, společnost pod kapotou mi dělá nejsilnější dieselový dvoulitr, který si lze do řady 1 obstarat. Agregát má krásných 224 koní výkonu, 450 Nm točivého momentu a přes osmistupňovou automatickou převodovku z dílen německé firmy ZF roztáčí zadní kola.

Motor v útrobách jedničky se sice neřadí mezi nejtišší a po nastartování je drobně slyšet do interiéru, ale jeho kultivovanost, za kterou částečně vděčí i použité převodovce, je zcela bez diskuzí. Vůz se sametově hladce rozjíždí a po městě se snadno stane, že přeřazení na další rychlost úplně přehlédnete. Převodovka si počíná až obdivuhodně logicky, a i když nechá motor občas spadnout i pod 1500 otáček za minutu, čtyřválec si s takovou zátěží poradí bez zbytečného vibrování a cloumání. Solidní tah se koneckonců dostavuje hluboko před dosažením 2000 otáček.

Spárování motoru a převodovky je tedy při klidné jízdě vynikající a podobně kultivovaným dojmem působí i podvozek. Adaptivní zavěšení v módu Comfort si bez problému poradí i s osmnáctkami obutými do dojezdových runflat pneumatik a bavorácká jednička žehlí nerovnosti silnice bez větších problémů. Vše je perfektně odhlučněno a nebýt delších nerovností, na kterých celé auto trochu poskakuje, jednalo by se o neuvěřitelně komfortní vůz.

Opomenout nelze ani faktor rozumné spotřeby. Ve městě se lze pohybovat s přehledem do osmi litrů, a jak dojde na jízdu mimo město, padá spotřeba klidně i pod šest. Nádrž na 52 litrů sice není velká, ale na sedm set kilometrů vystačí vcelku bez problému.

Jenže takhle vychovaně působí 125d pouze dokud si toho žádáte. Stačí stisknout jednu šipku, navolit sportovní režim a charakter auta se rapidně mění. Převodovka začne motor držet více v otáčkách, což rozkryje jeho pravý charakter. On totiž ten zátah, přicházející okolo 2000 otáček, není zdaleka to jediné, co silný dieselový dvoulitr dovede. Díky sekvenčnímu přeplňování motor nestagnuje, ale radostně se roztáčí vstříc třem, čtyřem a nakonec i pěti tisícům otáčkám. Až do pěti tisíc motor plynule graduje a že se mu vyšší tempo líbí, dává znát i vcelku hezkým zvukem, přenášeným do kabiny.

Už od prvního pořádného roztočení navíc nejsem pouze potěšen charakterem, ale také zatlačen do sedadla přímo mohutnou silou. 125d akceleruje opravdu jako splašené, o čemž vypovídá i hodnota zrychlení z nuly na sto. Tento obligátní sprint zvládá nejsilnější dieselová jednička za 6.3, což je velmi slušné. Dokonce i rychlé předjetí v rychlostech přes 100 km/h zvládá auto bez nejmenšího zaváhání. Radost udělají i pádla pod volantem, na která reaguje převodovka naprosto okamžitě.

Ve sportovním módu pochopitelně také přitvrdí podvozek. Původně nadmíru pohodlné tlumení je náhle o dost tužší, více kopíruje nerovnosti silnice a to se samozřejmě kladně projeví při jízdě po okreskách. Jednička se do zatáček naklání jen minimálně, briskně reaguje na povely tuhého a strmého řízení a navzdory těžšímu dieselovému motoru není prakticky vůbec nedotáčivá. Na výjezdech je naopak příjemně cítit drobný náznak přetáčivosti, který může pokynem plynového pedálu přejít v elegantní sklouznutí zádi. Na to je však potřeba vypnout stabilizaci, nebo jí alespoň přepnout do omezeného režimu, kdy dovolí zadku uklouznout do určité míry a teprve potom zasáhne. Na nějaké velké driftování to ale není, neboť je třeba mít na paměti, že se mezi zadními koly nachází klasický otevřený diferenciál.

Ve výsledku se v BMW 125d ukrývá až neuvěřitelně univerzální vůz. Komfortní hatchback s rozumnou spotřebou, která se vejde do osmi litrů úplně všude, se může rychle proměnit na dieselovou kapesní raketu. Naprostou dominantou je zde výborný naftový dvoulitr, jehož ochota k vytáčení osloví nejednoho zapřisáhlého milovníka benzínových agregátů. Na celém trhu budete jen těžko hledat takhle zábavný čtyřválec, který by spaloval naftu. Přičtěte si k němu ještě vynikající osmistupňovou převodovku, vyvážený podvozek, atraktivní vnější vzhled a luxusně-sportovní interiér a máte jeden z nejlepších hatchbacků planety. Ačkoliv jak již bylo řečeno, s klasickými hatchbacky má BMW řady 1 společného pramálo.

Cena je samozřejmě poplatná prémiové značce, schopnostem i zpracování. BMW 125d ve třídveřovém provedení vychází na 934 700 korun, ve kterých už je zahrnuta i automatická převodovka. Cena za výbavu potom může růst raketovým tempem. Stačí zatrhnout položku M Sport a částka se navýší o 96 200 korun, adaptivní M podvozek znamená 20 306 korun a navigační systém Professional vyjde na 49 400 korun.