Test: BMW X1 sDrive18d

První generace X1 byla v mnoha ohledech velmi unikátním autem. Svého času se jednalo třeba o jediné SUV svojí kategorie, které se dalo pořídit čistě s pohonem zadních kol a manuální převodovkou. Jenže taková kombinace pohonného ústrojí není zrovna tím, co zákazníci hledají a bylo tady i pár nevýhod.

První X1, která siluetou připomínala spíše zvýšené kombi, než SUV tradičního ražení, nebyla příliš praktická. V BMW tedy padlo rozhodnutí, že druhá generace musí jít naprosto jinou cestou a tak se z X1 stal mezigeneračně úplně jiný vůz. Karoserie narostla do objemu, citelně se přiblížila ke klasické SUV siluetě a nutno uznat, že nevypadá vůbec špatně. Snad jen ta velká přední světla v kombinaci s obřími ledvinkami mohou leckomu navodit dojem, že je přední partie jaksi nafouknutá. Naopak u zadní partie musím ocenit jeden příjemně minimalistický prvek, kterým je výfuková koncovka. Jedna jednoduchá chromovaná koncovka sice nevypadá kdovíjak akčně, ale oceňuji, že se BMW nesnížilo k tomu, doplňovat jí ještě nějakými nefunkčními atrapami.

Největší změny se však odehrály pod vnější slupkou a vůz nabízí naprosto jiný systém pohonu, než jeho předchůdce. Nová X1 je primárně auto s předním náhonem, stejně jako konstrukčně příbuzné Mini Clubman a BMW 2 Active Tourer. Já jsem vyzkoušel variantu sDrive18d, tedy jen přední náhon, spojený se základním vznětovým čtyřválcem o objemu dvou litrů a výkonu 150 koní. Na přední kola předává motor svou sílu skrze osmistupňový automat, což je na můj vkus naprosto ideální řešení do auta tohoto ražení.

Usedám na místo řidiče. Sportovně střižené sedadlo s výsuvnou přední části sedáku natěsno obejme mou lehce nadstandardní figuru a já začínám ladit pozici za trojramenným volantem s pořádně silným věncem. BMW se v tomto ohledu zkrátka nezapře, a i když se v rámci interiéru sedí o kousek výš, než bych chtěl, můžu si volant přitáhnout k sobě na krátkou ruku a pedály si nechat dostatečně daleko od sebe. Přímo přede mnou se naskýtá pohled na klasickou dvojici budíků rychloměr-otáčkoměr, doplněnou ještě malým, ale zcela dostačujícím displejem palubního počítače. Po mé pravici potom z palubní desky vystupuje displej infotainmentu iDrive s klasickým otočným ovladačem za voličem převodovky. Jak je u BMW standardem, funguje iDrive naprosto bezchybně, rychle a ovládá se zcela intuitivně, takže nehrozí, že by někdo nevěděl kudy kam. Snad jen ta vystupující obrazovka, která trochu připomíná tablet daný do hotového interiéru, může někomu svým vzhledem vadit.

Motor na volnoběh jen tiše klape kdesi přede mnou, a jakmile přesouvám dlouhou páku převodovky do polohy D, dává se vůz zcela plynule do pohybu. Převodovka si poradí dokonale hladce jak s rozjezdy, tak i s řazením, které při městské klidné jízdě mnohdy ani nepostřehnu. Ústrojí ví vždy naprosto přesně, kdy má řadit a pokud sešlápnu plynový pedál o něco hlouběji, bez delšího váhání podřadí. Podřazování kvůli zrychlení ale přichází ke slovu až mimo město. V městské zástavbě si X1 vystačí většinou s otáčkami do 2000 otáček za minutu. Maximum točivého momentu 330 Nm koneckonců spočívá již v 1750 otáčkách, takže motor důstojně táhne už v první polovině otáčkoměru.

Zrychlení z nuly na sto se podle technických specifikací dostavuje za 9.2 sekundy, což sice není nijak závratně rychlá hodnota, ale dá se říci, že X1 s nejslabším dieselovým dvoulitrem umí slušně zabrat i mimo město. Nad 100 km/h už dynamika lehce slábne, ale budete-li chtít někoho předjet, nepotřebujete k tomu rovinu o délce několika kilometrů. Přeplňování dvojicí nestejně velkých turbodmychadel znamená, že motor podává svůj výkon až nezvykle lineárním způsobem. Jen co se dostaví první zátah před dvěma tisíci otáček, pokračuje motor se stejnou a neutuchající vervou až za hranici čtyř tisíc za minutu. Teprve okolo pěti začne slábnout, ale pokud nemáte zvolený ruční režim řazení, převodovka do té doby sama přeřadí.

Motor spolu s převodovkou tedy pracují v takřka perfektní symbióze a obdobně dobře naladěn je i podvozek. Na jednu stranu je zavěšení komfortní, po městě ze mě ani v tuhé sportovní sedačce nevytřásá duši, a pokud nepřijdou ostré příčné nerovnosti, lze mluvit i o velmi solidním odhlučnění. Na druhou stranu ale podvozek nepůsobí nijak rozměklým nebo nejistým dojmem. Na dálnici je X1 naprosto stabilní a jistá v přímém směru a dojde-li na rychleji projížděné zatáčky, nenaklání se nijak drasticky a auto dlouho drží stopu, než přijde vrozená nedotáčivost. Řízení je příjemně tuhé a strmé, ale odezvu od něj nelze čekat prakticky žádnou. Jen občas se při prudším zrychlení dostaví poměrně nepříjemné zatáhání za volant od toho, jak se přední kola perou s točivým momentem.

Jako u drtivé většiny dieselových motorů, i zde se stává velkým lákadlem spotřeba. X1 se se svými 150 koňmi a automatickou převodovkou vejde téměř vždycky pod sedm litrů na sto kilometrů. Teprve město může znamenat spotřebu lehce přes sedm litrů, naopak při klidné jízdě po okreskách se lze přiblížit hranici šesti. Palivová nádrž se svými 51 litry není nikterak významně obrovská, ale na nějakých 700 kilometrů jízdy vystačí vcelku bez problému.

Menší palivová nádrž je navíc jen drobnou daní za výrazně zlepšené možnosti interiéru. Jak již bylo řečeno, oproti původní X1 první generace si ta nová polepšila v oblastech praktičnosti a místa uvnitř. Na zadních sedadlech je dostatek místa pro nohy i hlavu, takže když si vpředu nastavím sedadlo řidiče, mohu si vzadu bez problému sednout „sám za sebe“. A obdobně dobře je na tom i kufr s objemem 505 litrů. Víko zavazadelníku je dostatečně velké, nákladová hrana nízká a komu by ani to nestačilo, může využít velký prostor pod podlážkou. Sem se vejde několik dalších zavazadel bez sebemenšího problému. Beznadějní stěhovatelé obřích břemen využijí samozřejmě i možnost sklopit opěradla zadních sedadel. Ta jsou dělená hned na tři díly v poměrech 40:20:40, takže není vyloučeno ani cestování ve čtyřech a zároveň převážení dlouhého nákladu. Po kompletním sklopení vznikne slušně velká ložná plocha, kterou by šlo využít i k přespání.

Ať už se podíváme na jakýkoliv aspekt X1 druhé generace, vždy dojdeme k tomu, že se vůz změnil od svého předchůdce k nepoznání. BMW X1 už není zvednuté kombi, které by se dalo označit spíše za crossover, ale plnohodnotné SUV, které navzdory svým kompaktním rozměrům poskytuje obrovskou porci místa pro pasažéry i jejich náklad. Mnozí staromilci se při uvedení druhé generace samozřejmě pohoršovali nad tím, že nejmenší SUV od BMW přišlo o svůj unikátní zadní pohon, ale faktem je, že v tomto případě je příklon k běžnějšímu pohonu přední nápravy spíše plusem. Konstrukce razící filozofii „všechno vpředu“ nechává více místa v interiéru a ruku na srdce, X1 stejně nikdy nebyla a nebude autem, po kterém by jeho zákazníci chtěli zábavu či snad dokonce zaměření na řidiče. Od toho má BMW v nabídce doslova hromadu jiných modelů, které stále zůstávají u klasického pojetí. Drtivá většina řidičů X1 si rozdílu mezi předním a zadním náhonem pravděpodobně nikdy ani nepovšimne. Každý naopak ocení dobrý a úsporný dieselový čtyřválec pod kapotou, ocení skvělou osmistupňovou převodovku, ocení výborně vyladěný podvozek a ocení i praktičnost, kterou jim jejich auto nabídne.

Za zapůjčení vozu bych rád poděkoval firmě Renocar. Právě u nich si můžete zvolit to svoje vysněné BMW X1, které vám bude vyhovovat ve všech ohledech.