Test: Dacia Duster

Pro obrovskou spoustu lidí jsou vozy SUV všech velikostí jen indikátorem společenského statutu. Nikdo si velká auta nekupuje proto, aby s nimi jezdil v terénu a využíval kladných vlastností, které jejich koncepce (byť dnes už jen teoreticky) nabízí. Potom je tu ovšem jeden zástupce SUV klanu, jenž sice vyšší společenské postavení nepřinese, ale nabídne výbornou užitečnou hodnotu za ještě lepší peníze. Řeč je samozřejmě o Dacii Duster.

V první řadě je nutno poznamenat, že Duster stojí v testované výbavě, která je druhá nejvyšší a ta vrcholová proti ní nabídne už jen lepší navigaci, 424 900 korun. A tak za cenu pouhé poloviny auta od ostatních značek, dostanete od Dacie auto pěkně celé a to v nejvyšší konfiguraci pohonného ústrojí. Pod kapotou dělá společnost dieselový čtyřválec o objemu 1.5 litru, kterému sice na sprintu natrhne triko ještě výkonnější 1.2 TCe, ale toho se v kombinaci s pohonem všech kol budete dožadovat jen marně.

Celý vůz halí stříbrná metalická barva, která sice nijak extra nevynikne, ale spíše dodá Dusteru na nenápadnosti. Že je to myšleno s off-road ježděním vážně, o tom svědčí ochranné ližiny nárazníků na obou stranách vozu a spousta místa v podbězích, značící vysoký zdvih zavěšení. Drsný vzhled doplňuje ještě masivní dvojice střešních nosičů. Nutno podotknout, že navzdory ceně, nevypadá Duster zvenku nijak levně. U vyšších výbav jsou standardem nejen zmíněné ochranné prvky karoserie, ale i nárazníky, kliky dveří a zrcátka v barvě. Nechybí ani chromovaná část masky chladiče a přední mlhovky.

Uvnitř vozu už je to s hodnotným vzhledem krapet horší. Na vychytaný design můžete rovnou zapomenout, stejně jako na výběr vytříbených materiálů. Uvnitř je Duster čistě účelovou záležitostí a nemůže se pochlubit ani příliš precizním zpracováním. Některé části interiéru mají tendence různě povrzávat či drnčet, ale při každém pazvuku, který se z vnitřního prostoru ozve, je třeba mít na paměti právě nízkou cenu. Naopak velkou chválu musím zapět směrem k navigaci. Ač je její umístění zbytečně nízko, Dacia zde předvedla, že infotainmenty nemusí být nutně překombinované, jak je to dnes populární. Za dotykovým displejem se ukrývá vcelku rychlý, zcela logický a nepřeplácaný systém.

Po usednutí do velmi měkkých sedadel, vhodných zejména na kratší cesty, ohledávám ovládací prvky, abych zde nalezl pár drobností k zamyšlení. Pro všech modely z rodiny Renaultu je typické ovládání tempomatu, rozdělené na čtyři tlačítka na volantu a hlavní spínač, umístěný tak, aby ho řidič nemohl najít. V tomto případě to ještě není tak hrozné, a zapínání tempomatu se nachází pod navigací. Nastavování zrcátek mi dalo zabrat výrazně více, protože je umístěno pod pákou ruční brzdy a hledal jsem ho vážně dlouho. Návrat do minulosti se koná v podobě klaksonu, který není na volantu, jako je tomu běžně, nýbrž na konci páčky od blinkrů.

Pominu-li však zpracování a ergonomické nedokonalosti, jedná se o poměrně praktický a také prostorný interiér. Na zadní sedadla se bez větších problémů poskládá i trojice dospěláků, kufr je slušně přístupný a pojme 408 litrů. Oproti verzím s pohonem pouze předních kol je zavazadelník z pochopitelných důvodů mělčí a předokolky pojmou hned 475 litrů.

Jak již bylo řečeno na začátku článku, pod kapotou Dustera je v mém případě diesel 1.5 dCi, nabízející výkon 80 kW. Kdo zatouží po vyšším, může v nabídce zvolit ještě 1.2 TCe vypůjčený od Renaultu, ale k němu, jak jsem již psal, nelze dostat pohon 4×4. V naší naftou poblázněné republice však půjde 1.5 dCi na odbyt stejně asi nejvíc a jak jsem záhy zjistil, má to své opodstatnění.

Slušný točivý moment 240 Nm je dosahován již v 1750 otáčkách a k důstojnému rozhýbání 1320 kilogramů hmotného Dustera plně postačí. Zejména městem se lze probíjet poměrně hbitě a tomu napomůže i velmi krátce odstupňovaná převodovka. V jejím případě se myslelo i na pohyb v terénu a první stupeň tak slouží víceméně jako redukce. Při normální silniční jízdě využijete jedničku tak maximálně k odpíchnutí z místa, přičemž během následujících metrů již budete lovit dvojku. Řazení je, stejně jako všechny další ovládací prvky, poněkud gumové. Mezi jednotlivými rychlostmi je nutno překonat dlouhé dráhy, ovšem příjemný odpor a solidní přesnost se převodovce upřít nedá. Normální rozjezdy od světel jsem zpravidla absolvoval na druhý stupeň, a pokud jsem motor trochu vytočil, nebyl problém řadit rovnou čtyřku. Odstupňování je tedy do města příjemné, ale projeví se vysokými otáčkami, dosahovanými při rychlejší jízdě.

Celkově to mimo město není s využíváním Dusteru žádná sláva. Agregát začne ve vyšších rychlostech postrádat výkon a vytáčet jej nemá význam. Jediné, čeho se v hodnotách nad 3500 otáček dočkáte, je zvýšený randál v interiéru. Navíc se vedle velmi gumového a nekomunikativního řízení, projeví při rychlejší jízdě i nebývale měkký podvozek, takže Duster zatáčkami spíše vlaje, než aby je projížděl. Na nějaké rychlé svezení tedy můžete zapomenout, ale ten komfort, který podvozek přináší, ten je skutečně nevídaný.

Nejen rozbité okresky, ale i městskou zástavbu a libůstky jako kostky nebo retardéry. To vše lze absolvovat v naprostém pohodlí. Verze s pohonem všech kol má i vzadu nezávislé zavěšení, což je proti obyčejné zadní nápravě u 4×2 variant velký pokrok. Ve výsledku se z Dusteru stalo asi jediné auto, ve kterém mě kdy bavilo přejíždět zpomalovací prahy. Vybavuji si jednu situaci, kdy jsem až heroickou rychlostí najížděl na jeden obzvláště vypečený, podlouhlý betonový retardér. Chvilku před ním jsem si uvědomil, že jedu vážně zbytečně rychle, nicméně rozhodl jsem se pouze sundat nohu z plynu a čekat, co se stane. Nestalo se nic. Vůz se zhoupl o něco víc než normálně, ale žádného bouchání dorazů, ostrých rázů do zad ani ničeho podobného jsem se nedočkal. Zkrátka a dobře, v zatáčkách a při rychlejší jízdě sice můžete dostat mořskou nemoc, ale pohodlí, které Duster nabízí, to je vskutku fascinující. Dojem malinko kazí snad jen vyšší hlučnost a horší akustické izolování jak od podvozku a podběhů, tak i od motoru. Opět se ale dostávám k tomu, že to bychom za tu cenu už chtěli vážně moc.

K nízké ceně dobře pasuje i relativně nízká spotřeba. Slibovaných 5.2 litru v průměru je sice holá utopie, ale do sedmi litrů se lze držet v zásadě kdekoliv. Nejvýš roste spotřeba při rychlejší jízdě na dálnici, kde se vytočený motor, ale koneckonců ani měkký podvozek necítí dobře. Při ustálených 130 km/h to dělá necelých 9 litrů. Spotřebě nijak nepomůže ani tlačítko ECO, které nedělá nic jiného, než že otupí reakce motoru na plynový pedál. Na mě ale bohužel psychologické hry neplatí, takže jsem na pedál prostě o něco víc šlapal a spotřebu měl stejnou.

Ve výsledku musím Dustera hodnotit jako levné SUV, které se rozhodně nezalekne výzvy. Je to pracant každým coulem, čemuž odpovídá i jednoduše zpracovaný, přesto však prostorný interiér a motor napojený na kratičkou převodovku a pohon všech kol. Tak či tak se Duster hodí k městskému a příměstskému každodennímu popojíždění takřka dokonale. Je pohodlný, v nižších rychlostech svižný a nebude vás chtít sežrat. V kombinaci s terénními schopnostmi a velmi nízkou cenou, dalo by se mluvit o spoustě muziky za málo peněz. Za svých 424 900 korun dostanete jednoduchou, přesto však neošizenou výbavu, čítající například elektricky nastavitelná zrcátka, manuální klimatizaci, navigaci, zadní parkovací senzory nebo kožený volant.

Celkové hodnocení:	(6,0 / 8)
Motor:	(6,0 / 8)
Převodovka:	(5,5 / 8)
Podvozek:	(6,5 / 8)
Praktičnost:	(6,5 / 8)