Test: Hyundai i20

Mezi malými rodinnými vozy segmentu B to vypadá na válku. Proti sobě se budou stavět dva vyzyvatelé a to nová Škoda Fabia třetí generace, versus nový Hyundai i20 druhé generace. Ještě než vám ve shrnutí přinesu přímé porovnání obou konkurentů, pojďme se podívat na testovanou i20 detailním pohledem.

Hyundai i20 přistál v redakční garáži vybaven tím nejsilnější motorem a také, jak to již u vozů z novinářských flotil bývá, v takřka nejvyšší výbavě. K tabulkové dokonalosti chybí již jen kožené čalounění sedadel, což je přípatek, který bude u auta této třídy volit jen málo řidičů. Velmi kladně však musím hodnotit panoramatickou střechu s pohyblivým předním panelem, pro kterou jsem měl při začínajícím letním počasí využití takřka neustále.

Než však dojdu k prvkům výbavy, je třeba říci, že malý Hyundai z hlediska vnějšího vzhledu dospěl, a to tak, že hodně. Příď má ostře řezaná, přísně vyhlížející světla a boční linie oken a střechy se směrem dozadu zužuje, aby byla následně zakončena C sloupkem, ukrytým pod leskle černým plastem. Při pohledu zezadu působí vůz opticky nízkým a širokým dojmem, což umocňují podlouhlá koncová světla. Za mě tedy co do vzhledu jasné, a samozřejmě čistě subjektivní plus.

Ač vozy daného segmentu často trpí na fádně zpracované přístrojové desky a vlastně celé interiéry, i20 se této neřesti již na první pohled vyhnul zdárně. Interiér snoubí dvojici barev a k černé hezky kontrastují pískově zbarvené plochy. Na palubní desce se dočkáme i měkčených plastů a musím podotknout, že prostřední část s ovládáním rádia se mi líbí víc než starý vzhled, kdy tento panel tvořil vrchol palubky. Toto řešení, navíc doprovázeno lehkým natočením k řidiči, je výhodnější i po stránce ergonomie.

Řidič usedá do sedadla, které ve mně v prvních chvílích zanechalo trochu smíšený dojem. Zatímco sedáku není kromě absence výraznějšího bočního vedení co vytknout, opěrák mou robustnější figuru tiskl o něco více, než bych si představoval. Vcelku dokonalý lék na tuto neřest ovšem zní: nemějte sto kilo, sedadlo vám bude sedět jako na míru a ještě si užijete boční opory. Kožený volant má příjemnou drobnost v podobě vyhřívání a skrz jeho věnec hledím na dvojici klasických budíků, doplněných velkým displejem palubního počítače. I když jeho grafika nepůsobí zrovna supermoderně, svůj účel splňuje bohatě a informace jsou podány přehledně a srozumitelně. Další, opět jen jednobarevný displej, se nachází na zmíněném panelu rádia a kromě toho, co zrovna hraje, se skrze něj ovládá ještě Bluetooth handsfree. I zde je ovládání jednoduché, intuitivní a během pár minut ho ovládne každý.

Velkým, určujícím faktorem na poli malých rodinných aut, se jako již tradičně stává vnitřní prostor. Stejně jako konkurence, snaží se i Hyundai i20 bedlivě využívat každou volnou píď místa. Pro dvojici předních pasažérů je ho tedy dostatek a nadmíru slušně na tom jsou i ti, na něž se vepředu již nedostalo. Na třímístnou lavici se posadí bez problému průměrně rostlý dospělý a dostatek místa nalezne jak pro nohy, tak i nad hlavou. Zavazadelník má objem důstojných 326 litrů, ukrývá se však za poměrně vysokou hranou zadního nárazníku. Alespoň, že jeho hloubka je více než slušná a místo zbylo i pro dojezdovou rezervu.

Pod rudou kapotou se ukrývá čtyřválcový agregát o objemu 1.4 litru, který je po stránce výkonu tím nejsilnějším, co v ceníku i20 nalezneme. Jeho 100 koní je podloženo ještě točivým momentem 133 Nm, dosahovaným při 3500 otáčkách. Už tato hodnota napovídá atmosférické plnění a také fakt, že budete-li chtít i20 pobídnou ke svižnější jízdě, nezbývá než popohnat ručičku otáčkoměru do jeho vyšších částí. Zatímco první pole otáčkoměru stačí při městské a klidné jízdě, v kopcích a při potřebě zrychlovat, přijde na řadu nutnost podřazovat a to mnohdy o dvě rychlosti naráz. Je proto určitě dobrou zprávou, že rychlosti v šestirychlostní manuální převodovce zapadají příjemně a páka řazení chodí po přesných drahách, bez větších vůlí a jen s příjemným odporem. Poskládání převodů přesně odpovídá potřebám atmosférického motoru a jednotlivé rychlosti jsou spíše kratší. V dnešní době může sice někoho rozhodit hodnota, kterou motor dosahuje při dálničních 130 km/h – slabě přes 3500 otáček, ale právě zde leží maximum točivého momentu a motor tedy na sešlápnutí plynu reaguje solidním zrychlením.

Ačkoliv v oblasti výkonu benzínová „čtrnáctka“ přímo neexceluje, nabídne jako revanš obdivuhodnou dávku kultivovanosti a také nebývale široký rozsah použitelných otáček. Na volnoběh není o motoru takřka vědět a stejně tak to platí i při jízdě okolo volnoběžných otáček. I na přidání plynu ve velmi nízkých hodnotách, blížících se tisíci, reaguje motor plynulým, tichým a neucukaným zátahem. Sice vskutku velmi pozvolným, ale zátah to je. Na druhou stranu nemá problém ani s otáčkami okolo šesti tisíc, ve kterých také nabídne maximum svého výkonu a ke kterým poměrně zvesela graduje. Co do zvukového projevu, ten se dostaví až ve vysokých otáčkách a tedy tam, kde je to zcela pochopitelné. V žádném režimu však interiérem nezní nikterak nahlas.

Pokud se již nyní křižujete při představě spotřeby, vzniklé častěji potřebným vytáčením, vězte, že se není vůbec čeho obávat. S Hyundaiem se dá většina příměstských tras absolvovat do sedmi litrů, snaživí řidiči s lehkou nohou se potom nebezpečně přiblíží i šesti. Shodně nejvíc si i20 řekne na dálnici a ve městě. Zde spotřeba šplhá na hodnotu zhruba sedm a půl litrů na sto kilometrů, což není vůbec špatné. Velký podíl na tom má i hmotnost, která se s rezervou drží pod hranicí 1200 kilogramů. Jako průměrnou spotřebu lze označit rovných sedm litrů, což znamená, že padesátilitrovou nádrž naturalu budete vysávat po nějakých 700 kilometrů.

Motoru a jeho klidnějšímu stylu jízdy odpovídá i komfortní zavěšení. Zde jsem byl mile překvapen, protože Hyundai si dal na podvozku i20 zjevně opravdu záležet a charakteristiku rovnoměrně vyladil jak po stránce pohodlí, tak i po stránce odhlučnění. Typicky rozbitou silnici budete zdolávat při zachování slušné úrovně komfortu a větší problémy dělají jen příčné překážky. Na nich se ozve zejména zadní jednoduchá náprava, stabilita se však nevytrácí. Řízení je předurčeno do města, po dálnici bych ocenil, kdyby se posilovač snažil o něco méně. Zde je trochu škoda, že Hyundai nezachoval jeho ve třech stupních nastavitelnou tuhost, známou z větších modelů. Tužší řízení by se hodilo i v zatáčkách, kde i20 sice statečně drží, ale měkký podvozek, kombinovaný s nicotnou odezvou do volantu, je přece jenom znát.

Takže na závěr závěr a pojďme si říci, jak je na tom i20 druhé generace v součtu. Malý rodinný vůz dostal výrazně dospělejší vzhled, solidní vnitřní prostor, motor, který spíše než sílou oplývá vysokou dávkou kultivovanosti a také nadmíru komfortní podvozek. Co do výbavy, vyčnívá i20 nad ostatní snad jen zmíněnou panoramatickou střechou a také vyhřívaným volantem. Z populárních asistenčních systémů byl u testovaného vozu k dispozici asistent proti vyjetí z jízdního pruhu. Co do cen, novou generaci středně malého Hyundaie můžete pořídit od 239 990 korun. Pro testovanou variantu však musíme o kus výše a už jen za samotný motor, doprovázený šestistupňovou převodovkou, dáme o 45 tisíc korun navíc. Dále musíme zvolit vyšší úroveň výbavy Comfort za 40 000 korun, metalízu za 10 900 korun a jeden z výbavových paketů. V tomto případě se jednalo o Style Spec., jehož cena činí rovných 50 000. Za celkem 385 980 korun se však stále jedná o solidní kus malého rodinného auta.

Celkové hodnocení:	(6,5 / 8)
Motor:	(6,0 / 8)
Převodovka:	(6,0 / 8)
Podvozek:	(6,5 / 8)
Praktičnost:	(6,5 / 8)