Test: Subaru BRZ

Nemusíte být nutně z těch lidí, co konstantně fňukají jak „dobře už bylo“ a jak „moderní auta stojí za prd“, abyste si tu a tam nad nějakým prvkem z doby minulé neposteskli. Mě osobně třeba poněkud mrzí, že se japonské značky hromadně postavily zády k lehkým sportovním kupé klasické koncepce.

Tedy, zase úplně všechny ne.

Ještě stále jsou tu dvě výjimky, a sice dvojčata Toyota GT86 a Subaru BRZ. Společným produktem snažení dvojice automobilek je vůz, který na současném trhu prakticky nemá obdoby. Vůz, který na vás dýchne svým retro charakterem, který umí potěšit směsicí staré školy a hlavně oné mnohokrát skloňované a propírané „řidičskosti“.

Malé sportovní kupé rozkrývá svou úctu k tradicím již na první pohled. Dlouhý, nízký čumák napovídá, že je motor uložen podélně a pohání zadní kola. A vskutku je tomu tak. Jedná se o čtyřválcový dvoulitrový boxer s dnes již téměř zavrženým atmosférickým plněním. Společnost mu dělá klasika v podobě šestistupňové manuální převodovky a poháněna jsou jak jinak než zadní kola, navíc spojená mechanickým samosvorným diferenciálem. Zkrátka stará škola jako vyšitá.

Jenže v době uvedení Subaru BRZ na trh, stal se motor zároveň terčem mnohé kritiky, neboť jeho papírové parametry nejsou právě ze světa typických sporťáků, u nichž se na třech stovkách koní teprve začíná. BRZ má totiž pod kapotou „pouze“ dvě stovky koní, takže všichni ti nadšenci, kteří se běžně rozplývají nad automobilovými modlami minulosti, disponujícími mnohdy ještě výrazně nižším výkonem, obrátili se zády sami k sobě a začali prohlašovat, že BRZ „nejede“. Jak jen se všichni zmýlili…

I já jsem se během týdenního testu několikrát setkal s otázkou, jak je to s tou s tou legendární lenivostí. A po opravdu důkladném testování, kdy jsem v BRZ během týdne skoro i spal, mohu naprosto bez výčitek prohlásit, že nijak. BRZ je cokoliv, jen ne líné a pokud vám bude někdo tvrdit opak, je docela dobře jisté, že v něm prostě nikdy nejel. Dynamický projev je naprosto důstojný a rozhodně vás nezahanbí, má to pouze jeden velmi drobný háček. Na rozdíl od majoritní většiny současných sporťáků, nedá vám BRZ svůj výkon a zrychlení zadarmo. Musíte se o něj zasloužit, nicméně vězte, že právě to je nedílná součást vší té srandy.

Abych to uvedl na pravou míru, představte si otáčkoměr. Pořádný, velký, zabírající největší plochu na přístrojovém štítu před vámi. Ten otáčkoměr je cejchovaný do číslovky devět a jeho červené pole nezačíná dřív, než u hodnoty sedm a půl tisíce otáček. Pokud se pohybujete po městě nebo chcete „jet údržbu“, vystačíte si i tehdy, když se bude ručička pohybovat pod magickou hranicí čtyř a půl tisíce.

Jenže jakmile nastane ten správný čas a okreska se před vámi začne kroutit do ladně se točících zatáček, musíte ručičku přehoupnout do zóny mezi čtyřmi a půl a sedmi a půl tisíci otáčkami. To znamená vzít do ruky krátkou řadicí páku, přesunout jí přes úchvatně mechanický odpor po krátké dráze v kulise a podřadit. Náhle se projev motoru a s ním i celého auta značně promění. Agregát, který předtím zpod kapoty jen poklidně bručel, začne chraplavě burácet interiérem a zrychlovat. Atmosférický čtyřválec rychle buduje otáčky a vy cítíte, jak s každou nově nabytou stovkou sílí a sílí.

V sedmi tisících se burácení změní ve frenetický ryk a z otáčkoměru začne přátelsky pomrkávat kontrolka řazení. Jenže do omezovače zbývá ještě stále poslední pětistovka, kterou si s chutí dotáhnete až do konce. Teprve potom další přeřazení. Opět ono skvostné posunutí řadicí páky po mechanickém odporu kulisy a otáčky spadnou jen o kousek. Odstupňování převodovky ctí zálibu motoru ve vysokých otáčkách a při rychlé jízdě vám hraje do karet. A sotva se jen na malou chvilku ztratíte v té zvukově-akcelerační nirváně, uvědomíte si záhy, že jedete rychlostmi dalece překračujícími dovolené limity. O tomhle autě chce vážně někdo tvrdit, že je pomalé? Tak to skutečně ani náhodou…

Možná se teď koukáte do chytrých tabulek a říkáte si, jak je tedy možné, že to Subaru BRZ trvá z nuly na sto 7.6 sekundy, což je doba, kterou lze označit přinejlepším jako průměrnou. Faktem je, že čas potřebný ke zrychlení z nuly na devadesát šest kilometrů v hodině (šedesát mil za hodinu) zabere jen 6.4 sekundy. To je o dost lepší, co myslíte? Právě v 96 km/h totiž končí druhá rychlost v omezovači a je to právě přeřazení na trojku, které udělá papírově horší čas.

Shrnuto podtrženo, BRZ je tedy solidně rychlé, ovšem co je možná ještě podstatnější, jeho výkon je také dokonale vyladěn ke zbytku auta. Podvozek je nastavený s téměř chorobnou pečlivostí, není tvrdý, ale zároveň nepůsobí jakkoliv vyměkle. Kompaktní sporťák se do zatáček vrhá jako ďas, působí vyváženě a hlavně naprosto čitelně. Nemusíte být nijak trénovaným jedincem, abyste přes nízko ukotvenou sedačku cítili každý vrtoch auta, naučili se ho snadno ovládat plynem a stali se jeho součástí.

Nedotáčivost není, neexistuje, nepřipadá v úvahu a jsem pevně přesvědčen o tom, že inženýři stojící za nastavením BRZ nebyli s tímto termínem vůbec obeznámeni. Předek se vždy poslušně stáčí za tuhým, přesným a rychlým řízením, a když mu k tomu pomůžete plynem, vyvoláte naopak lehkou a dokonale čitelnou přetáčivost, která může nebo nemusí přejít do elegantního smyku zádi. To rozhodnutí je jen a pouze na vás. Na mokru to jde úplně samo a i to největší prkno bude během desítek minut vyjíždět ze zatáček s vlající zádí a všeříkajícím širokým úsměvem na tváři. Na suchu budete muset aplikovat rychlost a kinetickou energii, ale ani tady nejsou hrátky podobného typu rozhodně vyloučeny. Stabilizaci můžete vypnout vcelku bez obav, BRZ je natolik čitelné, že si už po krátkém seznámení budete jeho nezáludností zcela jisti.

Subaru BRZ je prostě hračkou nabízející kvality, o kterých si obrovská spousta dnešních sporťáků může nechat jen zdát. Na okreskách slouží jako studnice neutuchající zábavy a individualisté nepohrdnou ani množstvím pozornosti, které přitáhne mezi lidmi. A nakonec je tu ta hromada drobných detailů, které si prostě musíte zamilovat a které tak nějak dokreslují jeho mechanický, retro projev. Ovládání klimatizace, tvořené malými „matkami“, leteckými přepínači a taky trochu obstarožními, oranžově podsvícenými displeji. Již zmíněné budíky, jejichž primární dominantou je otáčkoměr a analogový rychloměr se krčí v rohu, prakticky nevyužit po celou dobu jízdy. To lehké cuknutí, které se ozve při zařazení jedničky po delším stání na neutrál, jak se srovnají vůle v celém pohonném ústrojí do lati. Dokonce i to historicky působící rádio, svítící zeleně v jinak oranžově podsvíceném interiéru, které vypnete pokaždé, když se chystáte vytočit motor.

Všechny tyto střípky skládají dohromady mozaiku jednoho z nejlepších sportovních aut současnosti. Auta, jehož projev dokonale ukazuje, že dobře už možná přece jenom bylo, a že moderní vymoženosti jsou tím posledním, co opravdu zábavné auto, v němž má být řidič řidičem, potřebuje ke štěstí. Má rada v tomto případě zní – kupte to. Kupte to i za cenu, že jej dáte v garáži na mnoho let pod plachtu. Je totiž dost dobře možné (spíš pravděpodobné), že moderní doba plná byrokracie a nařízení, zazdí podobná auta pro nadšence nadobro. Právě Toyota GT86 a Subaru BRZ jsou jedněmi z posledních vlaštovek puristických aut. Co se ceny týče, za 799 tisíc s daní dle mého není moc co řešit.