Test: Honda CR-V 1.6 i-DTEC

Lidé si již delší dobu nežádají hatchbacky a kombíky, jako tomu bylo dřív. Ruka trhu v současné době velí zejména crossovery a kompaktní SUV a zatímco někteří výrobci na tento trend teprve reagují, někteří již jen dál a dál pilují své stávající modely. CR-V od japonské Hondy, které je mezi námi již od roku 1995, je zcela bez diskuze ten druhý případ.

Čtvrtá generace oblíbeného kompaktního SUV se objevila v roce 2012 a nyní, po relativně krátkých třech letech, přichází s faceliftem. Zatímco navenek bude mít nevytrénované oko problém, rozeznat od sebe modelové roky 2014 a 2015, pod kapotou se odehrály změny zřejmé a výrazné. V první řadě, a zde musím tak trochu smutně povzdechnout, z nabídky definitivně zmizel špičkový diesel 2.2 i-DTEC. Tichý, kultivovaný a velmi úsporný motor musel z kola ven, aby ustoupil mládí v podobě nového čtyřválce s oblíbeným obsahem 1.6 litru. Ač značení nového motoru evokuje superúspornou jednotku o výkonu 88 kW, známou z modelu Civic, nenechte se zmást. Nový motor má totiž díky sekvenčnímu přeplňování výkon hned 118 kW, což je na diesel v této objemové kategorii dosti impozantní hodnota. Při pohledu do tabulek, kde nový a menší diesel staršího a většího bráchu zadupává do země, si tedy říkám, že nad ztrátou starého motoru možná nebude třeba truchlit tolik, jak jsem původně myslel.

Za chvíli již tedy usedám za volant černého SUV se samurajskou přídí a užívám si měkčí sedadla v béžové kůži. Co si však příliš neužívám, je výška pozice za volantem. Sedím vůči interiéru hodně vysoko, a ač mám místa nad hlavou ještě dostatek, byl bych rád, kdyby sedadlo umělo sjet o nějaký ten kus dolů. Tlačítkem v liště palubní desky konečně přivádím onen maloobjemový zázrak k životu a slušně kultivovaný agregát dá o své přítomnosti vědět jen nevýrazným tlumeným klapotem v přední části. Páka šestistupňové převodovky je poněkud netradičně umístěná „na dodávku“ v prostoru pod navigací a i když si dovedu představit, jak dlouhé asi musí být její přepákování vedoucí do převodovky, překvapuje mě svým chodem. Rychlosti zapadají příjemně mechanicky v krátkých a přesných drahách, takže ani při častém řazení ve městě si není nač stěžovat.

Projev motoru odpovídá slíbenému dvoustupňovému přeplňování a křivka točivého momentu je až nezvykle vyhlazena. Vlastně bych skoro řekl, že až příliš. S plynulým a hladkým zátahem se CR-V odpíchne již od velmi nízkých otáček okolo 1400 za minutu, ale chybí mu výraznější výkonová špička. Díky svým parametrům vůz zrychluje nadmíru solidně, ale rychlost nedává příliš pocítit. Teprve pohled na výrazný tachometr před řidičem prozradí, jak razantní zrychlení vlastně umí malá šestnáctistovka s velkým, 1700 kilogramů hmotným SUV na zádech, vykouzlit. Toto zrychlení motor obstojně zvládá do nějakých čtyř tisíc otáček za minutu, kde akcelerace výrazně uvadne a do interiéru se začne přenášet zvýšený hluk.

V každém jiném případě však v prostoru interiéru panuje ticho a to jak od pohonného ústrojí, tak hlavně od úžasně komfortního podvozku. CR-V si uvědomuje svoje všestranné zaměření a inženýrům z Hondy se povedlo odladit vynikající kompromis. Zatímco po městě se vůz jen zcela nenuceně přenáší přes nerovnosti včetně retardérů a podobných vychytávek, mimo něj nepůsobí rozměklým a gumovým dojmem a ani jízda vyšší rychlostí nevyvolává nejistotu. Teprve při ostřejším zacházení se dostaví kolíbavější charakter a náklony v rychle projížděných zatáčkách. Takového použití se však CR-V běžně nedočká a příliš zábavným společníkem není v tomto ohledu ani motor se svou zmíněnou, přespříliš plochou výkonovou křivkou.

I přes hmotnost vozu a pohon všech kol, neříká si CR-V za své služby příliš. Spotřeba během celého testu se pohybovala těsně pod sedmi litry. Teprve po městě se zvedla za tuto hranici, nikdy však nepřekročila sedm a půl litru na sto kilometrů. Při klidné jízdě mimo město a zcela ideálně i mimo dálnici, lze s lehkou nohou nebezpečně atakovat šest litrů.

Ovšem nejsou to jen jízdní vlastnosti a podvozek, co dělá z Hondy CR-V jedno z nejoblíbenějších kompaktních SUV. Svůj podíl na tom mají i další faktory, jako je například praktičnost. Ač u mnohých obdobných vozů nacházíme nejrůznější nedodělky, omezující jejich každodenní využití, Hondě se povedlo z těchto nedostatků zdárně vymanit. Tak třeba kufr. Zavazadelník CR-V má objem skutečně solidních 589 litrů a je přístupný přes rozměrné páté dveře, ovládané v testované nejvyšší výbavě Executive elektricky. Když je však potřeba litrů více, a konkrétně jich může být až 1669, lze sklopit zadní sedadla. To se navíc provádí až neuvěřitelně snadno, jen jednou jedinou páčkou na každé straně zavazadelníku. Při jejím zatažení se sedák vyklopí dopředu, opěrka hlavy spadne do horizontální polohy a opěradlo zapadne na místo sedáku. Zcela geniálně promyšlené a funkční bez pomoci jediného elektromotoru či serva.

I místa pro posádku je dostatek a v kombinaci s nejvyšší výbavou je dostatek i komfortu. Kromě již zmíněné béžové kůže, která hezky kontrastuje s černým interiérem, je k mání třeba velké panoramatické okno a další prvky. Zadní pasažéři si na prostor rozhodně nemohou stěžovat a dobře se vejdou jak nohy, tak i hlava. Palubní desce v přední části dominuje velký dotykový displej systému Honda Connect, který vlastně není ničím jiným, než plnohodnotným tabletem s operačním systémem Android.

Řidič na svém pracovišti nalezne navíc spoustu jízdních asistentů v čele s adaptivním tempomatem, aktivním udržováním jízdního pruhu, varováním před čelní srážkou a dalšími. Funkce všech těchto prvků je bez diskuzí, ovšem místy bych ocenil, kdyby byly systémy o něco méně horečné. Například varování před kolizí, i přesto, že jsem měl nastavenou nejnižší vzdálenost pro aktivaci, se ozývalo až zbytečně často. O základních jízdních informacích informují klasické budíky, které z větší části tvoří velký a dobře čitelný tachometr. V jeho středu se nachází malý kulatý displej, zobrazující funkce palubního počítače. V zorném poli je navíc ještě jeden, tentokrát již trošku nadbytečný displej na vrchní straně palubní desky. V něm jsou dostupná některá nastavení, a opět zobrazení hodnot palubního počítače. Ergonomicky a funkčně je vše dobré, ale nemohu se ubránit dojmu, že by se informace a nastavení daly lépe sjednotit.

V součtu vlastností je tedy docela pochopitelné, proč se CR-V od Hondy těší takové oblibě. Facelift sice příliš designových změn nepřinesl, zato pod svými elegantními černými plechy je CR-V dotaženější a vypilovanější, než kdy předtím. Obavy ze ztráty oblíbeného 2.2 i-DTEC se ukázaly jako liché, neboť nový motor 1.6 i-DTEC je i přes svou velikost a chybějící výkonovou špičku důstojným nástupcem. Ve výsledku tedy dostaneme nadmíru komfortní, dobře vybavené a úsporné SUV, které lze srovnávat i s dražšími, prémiovými značkami.

Svoje CR-V můžete mít již za 559 900 korun a to v základní výbavě S, doplněné o benzínový dvoulitr i-VTEC. Testovaný vůz se však nachází takřka na opačném konci ceníku a s nejvyšší výbavou Executive a s motorem 1.6 i-DTEC 118 kW, stojí 939 900 korun. K této ceně je třeba přidat ještě sadu jízdních asistentů Honda Sensing za 50 000 korun a metalický lak za 13 900 korun.

Celkové hodnocení:	(7,0 / 8)
Motor:	(6,0 / 8)
Převodovka:	(7,5 / 8)
Podvozek:	(7,0 / 8)
Praktičnost:	(7,0 / 8)