Test: Alfa Romeo Giulietta 1.6 JTDM

Jen těžko budeme mezi kompaktními pětidveřovými hatchbacky hledat model, který by byl vysloveně krásný. Takový, který bude vzbuzovat emoce již na první pohled a v řadě zaparkovaných aut bude tím jedním nepřehlédnutelným. Ale právě Alfa Romeo Giulietta přesně taková je. A vedle toho, že dobře vypadá, nese si i další dobré vlastnosti.

Navzdory rychlé evoluci, kterou moderní auta za poslední léta prodělávají, těžko bychom u Giulietty hádali, že poprvé přišla na trh již v roce 2010. Zvenku vypadá auto vskutku fantasticky a elegantně, zejména když jej halí rudá barva. Jiná nemá na Alfě Romeo ani co dělat. Při bližším ohledání lze navíc odhalit celou řadu hezkých detailů. Jsou tu okrasné kovové kliky předních dveří a kliky zadních dveří naopak ukryté v C sloupku. Zadní světla v noci tvoří dvě rudé linie se zatočenými konci, ta přední se zase chlubí LED denním svícením. Všemu potom vládne příď s typickým trojúhelníkem, před kterým musela SPZ ustoupit do boku coby nechtěná byrokratická nutnost.

Sotva ale Giuliettu několikrát obcházím, abych se pokochal jejími křivkami, usedám do interiéru a zjišťuji, že tady už se taková sláva nekoná. Aniž by bylo cokoliv vysloveně nekvalitní, celkově působí vnitřní prostor poněkud fádním dojmem. Obyčejné výplně dveří mají ošklivé, černé plastové madlo a rámeček z černého plastu je i kolem voliče automatické převodovky. Chválím alespoň skutečně krásný přepínač jízdních režimů z hliníku a také hezký panel klimatizace, u kterého se nastavené teploty zobrazují na displejích přímo v otočných ovladačích. Pozice za volantem je nízká, v zásadě ideální, sedadlo má ideálně tuhé polstrování a slušné boční vedení. Jen ten samotný volant by mohl mít o něco méně bachratý střed. Přímo v dosahu mých prstů jsou navíc dva nedostatky. Že jsou pádla řazení zbytečně daleko a musím se na ně prsty trochu natahovat, to by mi až tak nevadilo. O dost horší je ale levně působící páčka blinkrů, která vyžaduje hodně pozornosti, aby dělala, co po ní chci. Pokud jí chci jen „naťuknout“ a spustit pět automatických bliknutí (všichni ostatní výrobci mají běžně jen „trojblik“) občas nezareaguje vůbec, občas blikne jen jednou a občas pětkrát.

Budíky s jednobarevným displejem palubního počítače jsou na první pohled obyčejné, ale Italové se je rozhodli alespoň trošičku zpestřit italskými nápisy „Acqua“ pro teplotu vody a „Giri x 1000“ pro otáčkoměr. To snad abych nezapomněl, že sedím v italské Alfě Romeo. Prostředek palubní desky zabírá dotykový displej infotainmentu s navigací, který sice není z nejkrásnějších ani nejrychlejších, ale funguje vcelku uspokojivě. Jen mě drobně vytáčel fakt, že se nedají uložené stanice přepínat z volantu. Když chcete nějakou ze svých uložených stanic, musíte prsty ťukat na displej a při tom mu samozřejmě věnovat zvýšenou pozornost.

Co se praktičnosti týče, Alfa na tom není vysloveně špatně, ale není ani na špici. Pokud si nastavím přední sedadlo řidiče, posadím se se svými 185 centimetry „sám za sebe“ jen hodně natěsno, koleny se dotýkám sedačky před sebou a hlavou stropnice. Kufr o objemu 350 litrů neurazí, ale ani nenadchne a v případě sklopených sedadel lze převézt v autě něco přes 1000 litrů nákladu.

Než se opravdu dostanu k tomu, co se ukrývá pod rudou kapotou testované Giulietty, musím podotknout, že bych si zde jednoznačně představoval benzínový turbomotor s hutně znějícím názvem Turbo Benzina. Právě takový by totiž elegantně vzhlížející Giuliettě dodal onen lehce sportovní charakter, o který si vysloveně žádá. Jenže v tomto případě je všechno jinak. Alfa totiž musí myslet i na ekonomicky smýšlející, převážně potom firemní zákazníky, kteří vybírají hlavně rozumem a hledí na úspornost provozu. Přesně pro tuto sortu zájemců přibyl Giuliettě naftový čtyřválec 1.6 JTDM, nabízející skromných 120 koní výkonu a 350 Nm točivého momentu. Síla agregátu je přenášena na přední kola skrze šestistupňovou dvouspojkovou převodovku s označením TCT, což se ukazuje jako nejrozumnější volba.

Nutno totiž podotknout, že naftový motor je se samočinným ústrojím velmi dobře sladěn. Převodovka řadí rychle a většinou velmi inteligentně. Drobnou výjimkou mohou být momenty, kdy je další rychlost zařazena příliš brzy, a otáčky se ocitnou pod hranicí 1500 za minutu. Motor naštěstí i takové zacházení snáší poměrně dobře. Druhý, opravdu spíše výjimečně pozorovatelný nedostatek, může nastat tehdy, když převodovka při jízdě do kopce váhá s přeřazením a nechává motor točit v konstantních, zbytečně vysokých otáčkách.

Podání výkonu je u motoru zcela poplatné jeho zaměření. Vznětová šestnáctistovka se probírá k životu ještě před dvěma tisíci otáčkami, aby předvedla lineární zátah až do čtyř tisíc. Dynamika se samozřejmě neřadí mezi ty výrazné, ale dálničních 130 dosáhne Giulietta v rozumném čase a v rychlostech do stovky se lze pohybovat i vcelku svižně. Snad jen ten hluk od motoru mohl být lépe odtlumen. Zejména při zátahu v nízkých otáčkách se motor hlasitě ozve. Nepěkným detailem je také chod za studena, kdy je kadlání hodně slyšet a doprovází ho dokonce i vibrace. Teprve po zahřátí se vibrace ustalují a zvuk do určité míry utichá. Obrovskou pochvalu má naopak systém stop-start, jehož vypnutí si Giulietta pamatuje a není potřeba ho vypínat po každém novém nastartování. Co moje zkušenosti sahají, mají tuto funkci výhradně vozy koncernu FCA.

Jak již bylo řečeno, tím hlavním lákadlem nejslabšího naftového motoru je pochopitelně jeho úspornost. Po městě motor v kooperaci se šestistupňovým automatem nepřesáhne hranici sedmi litrů na sto kilometrů a na delší trasu se lze držet i pod šesti litry na sto. Rovných šest byl potom průměr během celého týdne. Zejména s daným motorem hodně oceňuji i nádrž na 60 litrů paliva, která je v segmentu kompaktních hatchbacků nadstandardem a lze na ní ujet 1000 kilometrů bez tankování.

Navíc věřte, že delší trasy budete chtít s Giuliettou jezdit i kvůli perfektně nastavenému podvozku, jehož vyvážení je jedním slovem skvělé. Zejména na menších šestnáctipalcových kolech platí, že zavěšení Giulietty bez problému poslouží na rozbitých městských ulicích, i na dálnici. Podvozek hladce přejíždí nerovnosti a nepřenáší se od něj žádné větší rány, přitom ale nepůsobí jakkoliv rozměkle a karoserie se v zatáčkách moc nenaklání.

Ačkoliv tomu motor není příliš nakloněn, faktem je, že Giulietta by si i ráda zasportovala. Stačí přepnout volič jízdních režimů DNA do režimu Dynamic, aby řízení přituhlo a aktivoval se elektronický diferenciál Q2, díky kterému se auto stáčí do zatáček mnohem radostněji. Dynamický mód k tomu ještě upraví odezvu na plyn a řazení převodovky, takže i motor náhle pocitově ožije. Výsledkem je docela hravý dojem, a ačkoliv se s danou motorizací nejedná o žádnou okreskovou střelu, můžete se za volantem Giulietty solidně pobavit.

Giulietta je prostě velký kus malého auta, který sice má své drobné chyby, ale žádná není tak velká, aby nebyla okamžitě opuštěna pro onen italský šarm a eleganci. Alfa je prostě krásná zvenku, obstojná zevnitř a stojí na výborném podvozku, zvládajícím naprosto všechny nástrahy. Naftový motor pod kapotou nemá zrovna charisma úměrné autu, ale jede slušně, málo žere a je spárován s dobře odladěnou převodovkou, díky které se standardní městské dojíždění stává o hodně pohodlnějším.

Ceny Alfy Romeo Giulietty začínají na částce 529 990 korun, která je za nižší výbavu a základní benzínový motor 1.4 Turbo o shodném výkonu 120 koní. Chcete-li však úspornější diesel, navíc s automatickou TCT převodovkou, musíte sáhnout do vyšší výbavy Super a bude vás to stát 673 990 korun. A potom jsou tu příplatky. 20 tisíc korun dáte za bi-xenonové světlomety, 5 tisíc za jejich ostřikovače, 30 tisíc za navigaci a další peníze můžete investovat do doplňků a drobností. Cena testovaného auta ve výsledku vylezla na nějakých 740 000 korun.