Test: Alfa Romeo Giulia 2.2 Diesel

Nová Giulia je jedním z nejočekávanějších modelů poslední doby. Její důležitost pro italskou značku lze jenom těžko vyjádřit, neboť pravdou je, že Giulia – potažmo její úspěch či neúspěch – může mít pro Alfu existenční význam. A teď je po mnoha útrapách, které doprovázely její uvedení na trh, konečně tady.

Je tady a já musím říct, že i v nudně šedé barvě, která by byla při koupi Alfy Romeo asi mou poslední volbou, vypadá zkrátka skvěle. Giulia vyhlíží na svět svými tenkými světlomety, mezi kterými našel místo klasický trojúhleník mříže chladiče. Stejně jako u dalších modelů značky i tady platí, že registrační značka musela ustoupit designu coby nepotřebný výmysl byrokracie. Přece se Italové nenechají takovými věcmi obtěžovat, že ano.

Boční profil odhaluje téměř atletické, elegantní a plynulé tvary, ve kterých není vidět sebemenší náznak zavalitosti nebo přehnané objemnosti. Zádi vévodí víko kufru s decentní odtrhovou hranou a z černé části nárazníku vystupují vkusně zakomponované výfukové koncovky. Pochvalu zaslouží v neposlední řadě i pěkná, osmnáctipalcová kola a celkově se musí nechat, že co do designu, vytvořila italská automobilka jeden z nejhezčích moderních sedanů svojí třídy.

A prakticky stejný postup jako na povrchu, byl aplikován i v interiéru, kde se snoubí hnědá kůže s černými plochami a stříbrnými doplňky. Kromě vesměs pěkných materiálů a kvalitního zpracování, dá se tu nalézt také řada hezkých detailů. Startovací tlačítko na volantu nemá sice vůbec žádné praktické odůvodnění, ale vypadá skvěle a dodává italskému vozu špetku „Ferrari příchutě“. Moc hezký je i středový panel se zahnutou, jednolitou lesklou plochou, pod kterou se ukrývá displej infotainmentu s navigací. Jeho ovládání probíhá na velkém otočném ovladači za voličem převodovky, ladění hlasitosti potom vedle na menším knoflíku. Je jen potřeba se přenést přes to, že úplně stejný systém ovládání používá jedna mnichovská automobilka a také ten volič převodovky je až nápadně podobný. Co se infotainmentu samotného týče, ten není špatný, bohužel za německou konkurenci zaostává jak v oblasti intuitivnosti, tak svou rychlostí.

Jakožto pro milovníka sportovní pozice za volantem je pro mě usednutí do Giulie drobným pohlazením na duši. Během chvilky mi všechno padne dokonale do ruky, volant s významně tvarovaným tenčím věncem mám přitažený blízku tělu, sedím nízko a s nohama nataženýma vpřed. Kdyby se ve všech sedanech (a vlastně ve všech autech) dalo sedět tímto způsobem, bylo by na světě hned o něco krásněji. Jediný ergonomický nedostatek spatřuji v drobném, ale důležitém prvku, jakým je páčka od blinkrů. To, že se i z krajní polohy vrací a nezůstává „zaseknutá“ v tom bych problém neviděl. Štvalo mě jen to, že když páčku „naťuknu“ spustí se hned pět bliknutí po sobě, které lze vypnout pouze „ťuknutím“ na druhou stranu. Proč Alfa bliká pětkrát, když prakticky všechny ostatní značky blikají jen třikrát, to mi není dost dobře jasné.

Skrz volant se nabízí pohled na dvojici hlubokých tubusů budíků, doplněnou velkým displejem palubního počítače. Stejně jako u mnoha dalších aut, nemohu si ani tady odpustit drobnou stížnost směřovanou k palivoměru, tvořenému pouhými osmi segmenty. Ukazatel dojezdu na palubním počítači je navíc vcelku svéhlavý, dojezd neustále přepočítává a hodnoty na něm létají tam a zpátky v řádu stovek kilometrů. Tím pádem je dost umění z něj něco vyčíst. Naopak pochvalu zaslouží teploměr, zobrazující nikoliv teplotu vody, ale oleje, což vypovídá o zahřátí motoru o dost více.

Nutně musí vyvstat i otázka, zda je Giulia stejně praktická, jako je hezká. Pravdou je, že ani po této stránce rozhodně nijak nepokulhává. Se svými 185 centimetry se naprosto bez problému posadím na zadní sedadlo „sám za sebe“ a ačkoliv mi tady zrovna nepřebývá místo nad hlavou, před koleny mám ještě rezervu. Kufr pojme obstojných 480 litrů a jediný drobný problém tkví v průchodu do něj. Ten je kvůli krátkému víku zavazadelníku poněkud omezen.

Jak je celá Giulia elegantní a charismatická, představoval bych si pod její kapotou podobně elegantní a charismatický motor. To ale v případě testovaného vozu neplatí, neboť zde zvítězil rozum a vidina úspory nad srdcem a radostí ze svezení. Právě proto se zde nachází silnější verze turbodieselového čtyřválce o objemu 2.2 litru, nabízející 180 koní a solidních 450 Nm točivého momentu. Na zadní kola je síla přenášena skrze osmistupňový automat klasické konstrukce, tedy s hydrodynamickým měničem.

Bez dalších průtahů – motor jede skvěle a s převodovkou si výborně rozumí, ale problém je v jeho poněkud obhroublém zvukovém projevu. I na volnoběh je při ztišeném rádiu motor do interiéru dost slyšet, což nepůsobí zrovna prémiovým dojmem. Ve vysokých otáčkách se potom ozývá z přední části nehezké cvakání roztočeného dieselu, ale sem motor stejně nemá smysl vytáčet. To nejlepší ze sebe agregát vydá mezi dvěma a třemi tisíci otáček. Právě tady mohutně zabere a není problém vykouzlit třeba rychlejší předjetí v rychlostech nad 100 km/h. Přitom se spotřeba prakticky nedostává nad sedm a půl litru na sto kilometrů a v klidném tempu mimo město lze jezdit ještě výrazně úsporněji.

Převodovka reaguje slušně rychle, řadí inteligentně a nebýt občasného drobného podtáčení, kdy zařadí další kvalt dřív, než by bylo vhodné, neměl bych jejím směrem křivého slova. Naopak mě velmi zaujala rychlost řazení při zvoleném módu Dynamic na voliči DNA. Tady totiž osmirychlostní skříň doslova seká rychlosti, a když se přepne volič do manuálního režimu, reaguje bez nejmenší prodlevy. To se u běžných převodovek zase tak často nevidí.

Převodovka tedy působí skoro jako by chtěla jezdit rychle, což dokonale pasuje k naladění řízení a podvozku. Zcela upřímně, takhle rychlé řízení jsem v silničním autě snad ještě nezažil. Alfa reaguje na pohyby volantu zostra a v městském provozu si lze vystačit prakticky bez přehmatávání. V Dynamic módu navíc řízení přituhne, takže se auto vede ještě jistěji.

Podvozek je potom dost možná vůbec nejlepším prvkem, který Alfa Romeo nové Giulii vtiskla. Zavěšení je obdivuhodně dobře nastaveno a jen velmi málo neadaptivních podvozků si tak dobře poradí s naprosto každým způsobem používání. Giulia ve městě není nikterak měkká, ale přesto je pohodlná, dobře odhlučněná a drobné nerovnosti téměř necítí. Mimo město se potom změní v neutrálně naladěný, vyvážený vůz, který lze jen decentními pohyby volant posílat na apexy zatáček. Náklony se konají jen v minimální možné míře, a i když diesel pod kapotou není právě vhodným spoluhráčem pro sportovní radovánky, díky podvozku si lze užít solidní zábavu. I při tvrdém zacházení drží Giulia striktně stopu a je malinko škoda, že jí inženýři z vývojového oddělení nevtiskli trochu větší chuť k přetáčivosti. O nějakém řízení plynem se tady nedá moc hovořit a příliš nápomocná není ani přecitlivělá stabilizace, která nejde žádným způsobem vypnout ani omezit.

Shrnuto podrženo, Giulia je velmi zajímavým přírůstkem na trh prémiových kompaktních sedanů, kam vnáší velkou dávku italského stylu a elegance. Jedná se o vysloveně hezké auto s brilantně nastaveným podvozkem, které má svoje drobné mouchy, ale zároveň si ho lze zamilovat jako celek. Snad jen ten dieselový motor mohl být o něco tišší, ale tento svůj neduh alespoň částečně vynahradí důstojnou silou a nízkou spotřebou. Každopádně jízdní vlastnosti a způsob, jakým se Giulia ovládá, jsou naprosto vynikající.

Cenovou politiku nastolila Alfa prakticky stejnou, jako němečtí konkurenti. Základní cena je tedy stanovena na 839 000 korun a dostanete za ní slabší diesel o výkonu 136 koní, nižší výbavu a manuální převodovku. Testovaná varianta s dieselem o výkonu 180 koní, automatem a vyšší výbavou Super vychází na 1 029 000 bez příplatků.