Test: Honda Jazz 1.3 i-VTEC

Honda nedávno ukázala třetí verzi svého příspěvku do segmentu B. Malý hatchback Jazz se chystá oslnit překvapivě solidním vnitřním prostorem a v některých detailech také typicky japonským přístupem. V katalogu se však v tuto chvíli nachází jen jeden jediný motor a to čtyřválec, využívající na dnešní dobu trochu nezvyklého atmosférického plnění.

Je to právě jednotka 1.3 i-VTEC, která se exkluzivně stará o roztáčení předních kol nového Jazzu. A pohled do tabulek napovídá, že s ní rozhodně nebude nic špatně. Výkon 102 koní je na auto této kategorie a velikosti hodnota spíše nadprůměrná, jenže hned o řádek níž se nachází jeden háček. Je to točivý moment, jehož maximum je podprůměrných 124 Nm, dosahovaných navíc až ve velmi vysokých pěti tisících otáčkách.

Poprvé tedy strkám klíček do spínací skřínky a jsem pln zvědavosti, jaké výkony mi malý benzínový čtyřválec předvede. Motor si na volnoběh přede s příkladnou kultivovaností a o jeho chodu je v interiéru sotva vědět. Malinko nevyhovující je pro mou lehce nadprůměrnou postavu posez. Sedadlo řidiče sice překvapí příjemně výrazným bočním vedením v oblasti opěráku, ale problémem je nenastavitelný sklon sedáku. I když tedy sedák není vysloveně krátký, jeho pozice je hodně na plocho a z jeho délky tak využívám zhruba polovinu.

Drobně rozladěn pozicí za volantem, vydávám se na cestu. Hned při první změně rychlosti je mi příjemným překvapením řazení. Drobounká hlavice řadicí páky skáče s příjemně mechanickým, přesto lehkým odporem v přesných drahách a nebýt drobné vůle na jejím konci, bylo by řazení pro tuto kategorii takřka vynikající. Navíc jak záhy poznávám, dobré řazení je na místě, neboť jej budu využívat velmi často. Už při prvních kilometrech se totiž na motoru projevuje vlastnost, kterou jsem ve skrytu duše očekával. Motor se v první polovině otáčkoměru projevuje lenivou náturou a akcelerace se dostavuje jen skutečně pozvolně. Úplně vyhovující není ani tvrdohlavé nastavení plynového pedálu, který je na rozjezdu nadměrně citlivý, aby po úplném puštění spojky náhle přivřel škrticí klapku. Plynulý rozjezd, který by nebyl doprovázen byť drobným cuknutím, je tak otázkou dlouhého cviku.

V nízkých otáčkách se tedy motoru moc nechce, inu nezbývá, než zkusit ty vyšší. Podřazení s meziplynem rovnou o dvě rychlosti si při ježdění s Jazzem vypilujete jistě k dokonalosti, protože chcete-li po motoru výkon a pružnou akceleraci, nezbývá než zajít do druhé poloviny otáčkoměru. Teprve ve čtyřech a půl tisících otáčkách čtyřválec chytí dech a konečně vytasí všechny dosud skryté koně. Najednou se z Jazzu stává příjemně svižné a mile agilní auto, které umí zejména po městě a v nižších rychlostech důstojně pelášit.

Abych to tedy shrnul, motor není slabý, to rozhodně ne, jen se svou točivou atmosférickou náturou přichází v době, kdy si řidiči zvykli na něco jiného. Dnešním malým přeplňovaným motorům stačí šlápnout v nízkých otáčkách na plyn, aby se po drobné prodlevě turbodmychadla hbitě rozeběhly. Třináctistovka v Jazzu to má ovšem hozené trochu jinak a chcete-li zrychlovat, musíte si svůj výkon zasloužit tím, že si podřadíte. Zmíněná šestistupňová převodovka s povahou motoru samozřejmě počítá, takže jsou její rychlosti poskládány krátce za sebe a není problém jezdit ustálenou padesátkou na pátý rychlostní stupeň. Motor má v tu chvíli okolo 1500 otáček, proti čemuž sice nijak neprotestuje, ale akcelerace je v tomto spektru mizivá.

Co se dalších aspektů jízdy týče, zde se nový Jazz chová až obdivuhodně dospěle. Tuhý, přesto však vcelku komfortní podvozek dobře vyžehlí ty drobné nerovnosti, s většími si však už tolik netyká. Tu a tam se ozve rána od díry v asfaltu, ovšem že by byl Jazz zbytečně tvrdý, o tom mluvit nelze. Mimo město je navíc vůz až nebývale stabilní a hlavně schopný. Ani přes vysokou karoserii se auto nijak dramaticky nenaklání a vyšší rychlost nečiní žádný problém. Přímo zaskočen jsem potom byl tím, s jakou hravostí a chutí projíždí Jazz zatáčky. Ač je řízení lehce přeposilované, vrhá se malý hatchback do oblouků a místo očekávané nedotáčivosti, projeví se tu a tam i drobný náznak přetáčivosti. Může se to sice vzhledem k zaměření i samotné stavbě auta zdát lehce nepravděpodobné, ale právě díky kombinaci podvozku a motoru se lze s Jazzem i docela dobře pobavit. Drobně rozčarování přinesly asi jen brzdy, které byly na můj vkus velice jedovaté a jejich dávkování vyžadovalo vypilovaný jemnocit v pravé noze.

Kvůli nějakému nedospělému blbnutí na okreskách však Jazz postaven nebyl. Jak už jeho zevnějšek s nafouklou zádí napovídá, stěžejním bodem byl při navrhování vnitřní prostor. Po otevření zadních dveří, které jdou stejně jako ty přední vyklopit téměř do pravého úhlu, odkrývá se až překvapivě pohostinné sezení pro zadní pasažéry. Tři dospěláci se sem budou soukat s lehkými obtížemi, ale dva nebudou mít nejmenší problém a to ani v případě, že jsou lehce nadprůměrného vzrůstu. Místa pro nohy je dostatek a to samé platí i pro bohatý prostor nad hlavou.

Nezaostává ani kufr, který nabídne v základním postavení sedadel 354 litrů. Obrovskou výhodou v oblasti praktičnosti bude pro mnohé zájemce i unikátní systém zadních sedadel, který si Honda nazvala Magic Seats. Zadní sedadla nejen, že umí klasicky sklopit opěráky a vytvořit tím až 1314 litrů prostoru v kufru, ale jdou jim i zvednout sedáky směrem vzhůru. Výsledkem může být takřka nerušený „průchod“ mezi zadními dveřmi, který poslouží například pro přepravu jízdních kol.

V oblasti zpracování vnitřního prostoru Jazz sice neurazí, ale ani nenadchne. V interiéru se nachází téměř bezvýhradně tvrdé plasty a příliš potěšující nejsou ani některé ovládací prvky. Například tři otočné ovladače od manuální klimatizace jsou sice funkčně bez výhrad, ale zarazilo mě, jak ztuha se s nimi otáčí. Nad klimatizací se nachází dnes již zásadní prvek v podobě dotykového displeje. Tablet se systémem Android sice nevypadá špatně a jeho grafika je hezká, ale celý systém se řadí spíše mezi pomalejší a velmi mi chybělo klasické otočné kolečko od ovládání hlasitosti. Místo něj jsou tu jen dotyková tlačítka po straně a tlačítka na multifunkčním volantu. Jakožto řidič koukám na trojici tubusů, kterým vévodí velký analogový rychloměr. Vedle něj se nachází ještě malý otáčkoměr a na druhé straně displej palubního počítače s digitálním palivoměrem.

Když už jsem u toho palubního počítače a paliva, nebylo by od věci probrat si spotřebu. Hodnoty, za které se Jazz pohybuje, jsou vesměs příjemným zjištěním. Ve městě jsem se prakticky všude vešel do šesti a půl litru na sto kilometrů, při delších trasách však spotřeba padala i pod šest litrů. Palivová nádrž o velikosti čtyřiceti litrů se mi zprvu zdála trochu malá, ale na 600 městských kilometrů bohatě vystačí, což je adekvátní.

Honda Jazz má proti silné konkurenci v kompaktním segmentu ve výsledku hodně co nabídnout. Bohatý vnitřní prostor ocení i rodinně založení zákazníci, stejně jako dospělý a vyváženě nastavený podvozek. Točivý atmosférický motor působí v dnešní turbem dopované době poněkud exoticky, ovšem rozhodně se nedá říci, že by byl proti přeplňované konkurenci horší. Vyžaduje prostě jen trochu jiný přístup a za to se bohatě odvděčí. Navíc nemá velké nároky na spotřebu paliva, takže jezdí za rozumné náklady a k tomu je spárován s povedenou šestistupňovou převodovkou.

Co se ceny týče, Jazz může být váš v základní výbavě za 359 900 korun a to s testovaným motorem, který je zároveň v nabídce i motorem jediným. Za 35 tisíc navrch můžete dostat ještě bezestupňovou převodovku CVT. Prostřední testovaná výbava Comfort nabízí oproti nejnižšímu Trendu hlavně paket bezpečnostních asistentů (jinak za 19 tisíc korun), parkovací senzory, sklopná vyhřívaná zrcátka, hliníková kola nebo multimediální systém Honda Connect.

Celkové hodnocení:	(5,5 / 8)
Motor:	(5,5 / 8)
Převodovka:	(6,5 / 8)
Podvozek:	(6,5 / 8)
Praktičnost:	(5,0 / 8)