Test: Hyundai i10 1.0 LPG

„Co je malé, to je hezké“ je sice v mnoha oborech platné přísloví, ale zrovna ve světě aut funguje jen velmi zřídka. Malá a levná auta si mnohdy nesou auru chudého provedení a spoustu chyb a nedokonalostí. Ne však Hyundai i10. Nejmenší z aktuální nabídky korejské značky nás mile překvapil svým vnitřním prostorem, ukázněným chováním na silnici, a ani v dalších disciplínách rozhodně nezaostával.

Už na první pohled je i10 vysloveně milé auto. Kraťoučká karoserie, která má na délku jen 3 665 milimetrů, je zahalena do velmi pěkné oranžové metalízy. I když malinké auto v druhé generaci částečně podlehlo designovým trendům a předek vozu je tvořen ostře střiženými světly a na poměry vozu velkou tlamou chladiče, nechává i10 rázný vzhled spíše pro jiné značky. Vše od přídě až po záď do sebe elegantně zapadá a není nic, co by působilo jakkoliv nepatřičně. Vyvážený vnější vzhled je tak jednou z domén i10.

Tento trend pokračuje i v interiéru. Ani zde byste se odvážných designových prvků nedočkali a interiér působí příjemným a hlavně poměrně kvalitním dojmem. Právě zpracování je nutno vyzvednout, protože i přes pochopitelnou absenci kvalitnějších materiálů, není co vytknout snad žádnému prvku. Vše je přesně a dobře spasováno a například výdechy klimatizace, které se nezřídka stávají bolístkou levných aut, působí v i10 jako z o několik tříd dražšího vozu. Barevně je interiér vyveden do kombinace černé a oranžové, která pasuje k laku. Toto provedení se týká nejen palubní desky, ale i sedadel, která jsou navíc velmi pohodlná a dostatečně tuhá na delší cesty. Ani na posez si nelze stěžovat. I přes malé rozměry interiéru a přes to, že se spolujezdcem budete skoro třít rameny, povedlo se řidičovu pozici vychytat a dojem ze sezení ve skutečně malém autě je ten tam.

Dokonce ani zadní sedadla nepůsobí vysloveně nouzovým dojmem a i když je možnost převézt vzadu trojici dospělých spíše teoretická, dva středně vzrostlí se nasoukají za přední pasažéry bez větších problémů. Místa na kolena sice není přebytek, ale na kratší trasu to bohatě stačí. Tak či tak jsou ale ideálními obyvateli zadních sedadel především děti, pro které bude místa dost v každém směru. Za zadní lavicí zbylo místo i na rozumně velký kufr. Ten činí na první pohled nevalných 218 litrů objemu, ale vzhledem k tomu, že se do vozu posadí 4 dospělí a ještě je pod podlážkou místo na téměř třicetilitrovou nádrž na LPG, není si opravdu nač stěžovat.

Právě LPG je ve voze důležitým prvkem. Jeho zabudování je možné pouze u vyšší výbavy Family a stojí pro benzínový tříválec o objemu 998 kubických centimetrů 29 990 korun. Jeho nádrž se, jak již bylo řečeno, nachází pod podlážkou kufru a zde nahrazuje rezervní kolo. Pomocí při defektu tak zůstává balení s lepící sadou. Volba paliva je na řidiči a proveditelná jednoduchým stisknutím tlačítka LPG pod volantem. Velmi příjemná je i přítomnost druhého palivoměru na palubce, který ukazuje stav v nádrži s plynem. Naopak trochu nepříjemná je absence palubního počítače. Řidič ze své pozice kouká jen na klasické budíky s počítadly kilometrů a teploměrem, na středovém panelu potom na klasické rádio.

Přepnutí na LPG a chod motoru na jedno či druhé palivo nelze rozeznat. Zde se dostávám k vlastnosti, která není zdaleka všem tříválcům vlastní a tou je kultivovanost. Motor i na volnoběh dá existenci najevo jen tu a tam drobným škubnutím, které se ale projeví spíše jako zhoupnutí celého vozu. Dokonce ani akusticky o sobě nedává příliš vědět a jeho volnoběžný chod je do interiéru slyšet jen minimálně. Situace se trochu, ale přece nijak dramaticky, změní až po rozjezdu. Motor o nevalném výkonu 69 koní pracuje jak to jen jde a při zátěži se do interiéru přenese klasické tříválcové vrčení motoru.

To že je o motoru slyšet však neznamená, že by byla jeho práce kdovíjak znát na jízdě. 69 koní je dostačujících opravdu jen do městského provozu, ale i zde je potřeba více předvídat a myslet dopředu. To málo výkonu co motor má, je ovšem schopen velmi dobře poskytovat. Točivý moment lehce překračující hranici 90 Nm je k dispozici již od 3500 otáček a výkon lineárně roste až k šesti tisícům. Propady v křivce točivého momentu jsou těžko zaznamenatelné a pocitově je průběh takřka dokonale hladký. Maximální rychlost i10 s testovaným motorem sice činí jen 153 km/h, ovšem ještě kousek pod touto rychlostí zůstává i10 až překvapivě stabilní a v přímém směru jistá. Drobnou nevýhodou je jen přeposilované řízení, které je zcela evidentně zaměřeno do města. Zde spolu s měkkou spojkou a opravdu skvělým, lehkým a přesným řazením usnadňuje ovládání, ale mimo něj jde volant i ve vyšších rychlostech stále příliš lehce.

Daleko nad možnostmi motoru se nachází podvozek. Poměrně tuhé zavěšení je dobře odhlučněno a zejména ve městě dělá z i10 agilní a ovladatelné vozítko. Na některé příčné nerovnosti již schopnosti podvozku nestačí, ale svůj velký podíl na tom má i krátký rozvor, který zapříčiní mnohdy trochu nepříjemné zhoupnutí vozu. Řezat zatáčky by si s i10 snad i šlo dovolit, ale vzhledem k možnostem motoru, kterému velmi brzy dojde dech, to nelze doporučit.

Za všechny své služby nevyžaduje nejmenší Hyundai nijak převratné spotřeby. Plnou nádrž LPG, která má podle technických specifikací objem 27.2 litru, v reálu však o něco méně, vyjedete při převážně městském provozu za zhruba 240 kilometrů. Neznatelné přepnutí na benzín znamená odběr z druhé, tentokrát již čtyřicetilitrové nádrže. Spotřebu benzínu udává Hyudai papírových 5.1 litru na sto, čemuž lze docela bez problému dostát.

Celkově jsme si malou i10 za testovací týden poměrně oblíbili. Její motor sice neposkytuje žádné převratné výkony, zato však umí jezdit na dvě různá paliva a teoreticky tak dojet až 700 kilometrů na natankování. Velkým plusem motoru je i jeho kultivovanost, která i přes to, že se jedná o tříválec, zastře mnohé čtyřválcové jednotky. Ovládání celého vozu by pocitově zvládlo i malé dítě. Vše jde snadno a ještě jednou musím pochválit korejské inženýry za skutečně precizní řazení pětistupňového manuálu. Poslední velké plus má i design a provedení. Vnější vzhled působí vyváženě, uvnitř bychom zase našli prvky, které se tváří navzdory ceně velmi hodnotně.

Základní cena za testovanou i10 činí velmi přijatelných 239 990 korun. K tomu je však potřeba připočíst ještě 9 990 za metalický lak a hlavně již zmíněných 29 990 za LPG. Kdo by chtěl oproti základní ceně ušetřit ještě deset tisíc, může oželit výbavu Family a zvolit Classic, přijde tím však o rádio s MP3 přehrávačem a o klimatizaci. Kdo naopak zatouží po vyšším výkonu a čtyřválcovém motoru, může v nabídce vybrat motor 1.2i. Příplatek za něj činí 35 tisíc korun a spárován je výhradně s automatickou čtyřstupňovou převodovkou.

Celkové hodnocení:	(6,0 / 8)
Motor:	(5,0 / 8)
Převodovka:	(6,5 / 8)
Podvozek:	(6,0 / 8)
Praktičnost:	(5,5 / 8)