Test: Hyundai i30 Kombi 1.6 CRDi

Občas se nestíhám divit, jak rychle čas letí. Teď nedávno mě třeba vysloveně překvapilo, že se Hyundai i30 prodává na našem trhu již jedenáctým rokem. Model korejské automobilky, který se v dealerstvích objevil v mém vnímání času „teprve nedávno“, stihl dospět už do třetí generace.

Nutno říci, že životní cyklus dvou předchozích generací i30 netrval nijak dlouho. Zcela nová auta se vystřídala po pěti letech, ovšem stejně se zdá, jako by aktuální i30, prodávaná od minulého roku, byla oproti té minulé výrazně mladší. Svůj podíl na tom má do značné míry inovovaný vnější design. Ten se zbavil rozměrných světel a „kudrlinek“ v nich. Nový vůz nastolil výrazně agresivnější a jaksi sebevědomější tvář s minimalistickými, ostře střiženými světlomety. Nová karoserie kombi se navíc chlubí i elegantní chromovanou linií, táhnoucí se kolem oken a zakončenou decentním šípem až u zavazadelníku.

Značnou revizi prodělal i interiér. Zde pro změnu ubylo zdobných prvků, palubní deska se stala jednodušší a přehlednější. Někomu se možná nebude líbit displej dotykového infotainmentu s navigací, významně vystrčený z prostředka palubní desky. Na jednu stranu nutno uznat, že trochu vypadá, jako by sem ani nepatřil, na druhou stranu je však velmi dobře na očích a není potřeba k němu tolik sklápět zrak od silnice. Samotný systém funguje příjemně svižně a je velmi dobře přehledný. A když už jsme u displejů, drobnou chválu zaslouží i malý displej palubního počítače mezi jednoduchými a dobře čitelnými budíky.

Vzhledem k nejvyšší výbavě testovaného auta jsou k dispozici i tmavé kožené sedačky, pozvedávající celkový dojem o kousek výš, než ty běžné látkové. Tuhost polstrování je ideálně nastavená, aby se s i30 daly pohodlně zvládnout i delší cesty. Navíc v oblasti celkového zpracování udělal Hyundai další krok kupředu. Všechny plasty jsou vesměs kvalitní a v podobném standardu, jaký udržuje i koncernová produkce.

Za předními sedadly je dost místa i na dva dospěláky a velmi solidní je také kufr. Kombík pojme v základním postavení sedadel 602 litrů zavazadel, případně po sklopení zadních opěráků až 1650 litrů. Zcela geniální je na něm ovšem systém kolejnic, ve kterém jezdí velká teleskopická přepážka. Náklad lze fixovat buď samotnou přepážkou, nebo i navíjecími pásy, ukrytými přímo v ní.

Pod kapotu klasické i30 si můžete vybrat z pěti motorizací (plus sportovně laděné verze „N“). To sice není tak široký záběr, jaký nabízí konkurence, ovšem výkonové spektrum by mělo vystačit všem potřebám. Za benzínovou kulturu je zde čtyřválec bez turba, tříválec s turbem a nakonec i čtyřválec s turbem. Diesel zastupuje v zásadě pouze motor 1.6 CRDi, ovšem ve dvou výkonnostních provedeních. Slabší verze nabídne 110 koní, ta výkonnější, kterou jsem vyzkoušel se sedmistupňovou dvouspojkovou převodovkou, potom 136 koní a točivý moment 300 Nm.

V městském prostředí jsem se nemohl zcela ubránit dojmu, že převodovka s motorem místy tak trochu nekamarádí. Občasné cuknutí při dojíždění nebo parkování není ani tak závadou, jako spíš vlastností dvouspojkových převodovek, ale tu a tam se u i30 stává, že převodovka při rozjezdu podtočí motor, který následně nehezky zaduní do interiéru. Výjimkou není ani příliš vysoký rychlostní stupeň v městských rychlostech. Motor sice statečně snáší otáčky lehce pod 1500 za minutu, ale drobná dávka nelibého bučení dieselového agregátu se samozřejmě objeví.

Zcela nejlépe je dvojici převodovka-motor mimo město, kde pohonné ústrojí ukáže slušné nadání k delšímu cestování. Motor je v dálničním režimu tichý, kultivovaný a netrpí ani na nedostatek síly. Turbodiesel se samozřejmě nejlépe cítí ve středním pásmu otáček, kde je schopen vykouzlit sice nikterak dramatické, přesto však stále důstojné zrychlení.

Nejsledovanějším údajem je však přirozeně spotřeba a ani tady nevychází Hyundai s naftovou šestnáctistovkou a automatem nijak špatně. Průměrná spotřeba se dá úspěšně udržet v hodnotách kolem šesti litrů a při šetrném používání se lze dostat ještě o kus níž. I skromná padesátilitrová nádrž tak najede něco kolem 750 kilometrů, než se rozsvítí hladové oko.

K cestovnímu a obecně klidnějšímu použití svádí i podvozek, nastavený spíše komfortně. I na větších příplatkových sedmnáctkách žehlí zavěšení tradiční městské nerovnosti kultivovaně, ovšem nepostrádá ani slušnou dávku jízdních vlastností. Při svižnější jízdě působí auto jistým dojmem a na požádání vykrouží zatáčku i v rychlejším tempu. Žádný sporťák ale přirozeně nelze čekat. Řízení je nekomunikativní a navíc je tu stále i faktor vysloveně nesportovního motoru, jehož výkonová křivka je „turbodieselově“ plochá. Uspokojivé je i odhlučnění podvozku, ale zde dojem kazila povrzávající panoramatická střecha. Možná se však jednalo o výsadu zimních měsíců a teplot okolo nuly.

Celkově třetí generace i30 je zase o kus blíže Evropě a zdejším zaběhnutým standardům. Již se nedá mluvit o tom, že by byl vůz nejžádanějšího segmentu od Hyundai svým soupeřům „v patách“. Faktem je, že se s nimi může přímo měřit prakticky ve všech ohledech. Ano, stále mu ještě chybí některé prvky výbavy a jedna či dvě výkonnější motorizace, ale pokud nechcete z auta segmentu C dělat luxusně vybavený vůz za milion a víc, rozhodně vás tento neduh nemá jak odradit.

Když už jsme u cen, základní cena kombi verze vychází na 389 990 korun. Testovaný kus s úplně veškerou výbavou a nejdražším pohonným řetězcem potom vychází na 746 890 korun.

Plusy:

• vyvážené naladění podvozku
• úspornost motoru
• šikovná přepážka v kufru
• kultivovanost na delších cestách

Mínusy:

• občasné zaškubání při rozjezdu
• podtáčení motoru převodovkou
• povrzávající panoramatické okno