Test: Jeep Renegade 75th Anniversary

Právě loni oslavil legendární Jeep 75 let svojí existence. Ta odstartovala v roce 1941 produkcí vojenského Willisu MB a ačkoliv od té doby uplynulo již hodně vody, americká značka žije dál. Jedním z posledních a v Evropě naprosto stěžejních produktů, je i nejnovější model Renegade, stojící na platformě sesterského Fiatu.

Puristé mohou sice namítat, že „tenhle Fiat není Jeep“, ale ačkoliv mají v mnoha ohledech pravdu, Renegade si nic takového rozhodně nehodlá připouštět. Rozhodně ne ve speciální edici 75th Anniversary, oslavující právě 75 let značky. Právě design a provedení edice se Jeepu vysloveně podařilo. Striktně hranatá karoserie kompaktního crossoveru je v případě testovaného vozu zahalena do brčálově zelené barvy, náležící výhradně k této edici. A pokud jde o mě, je to pro Renegade jasná volba. Poněkud roztomilé auto, které má hranaté i podběhy, v zelené vysloveně vyniká a velmi pěkným detailem jsou i doplňky v bronzové barvě. Konkrétně se jedná o kola, okolí mlhovek a také o sedm štěrbin v mříži chladiče, kterými Renegade odkazuje na minulost.

Mimochodem právě odkazy na minulost se zde dají najít na každém kroku. Odznak na dveřích se siluetou Willisu a letopočtem 1941 by ještě nebyl nic zvláštního, ale třeba vyobrazení masky se světly a právě onou typickou mříží nalezneme i na těch nejméně očekávatelných místech. Krycí skla zadních světel, vnitřní stěna víka kufru, okolí reproduktorů ve dveřích, okolí zpětného zrcátka… A tam kde nejsou masky se světly, tam je alespoň nápis „Since 1941“ nebo geografická mapa nějakého pohoří. Úplnou korunu tomu všemu potom nasazuje malá silueta Willise, která je umístěná v černém okolí čelního okna. Suma sumárum, asi ještě nikdy jsem neseděl v autě, které by tak hrdě odkazovalo na svou minulost.

Interiér jako celek je sice oproti exteriéru o malinko „nudnější“ nicméně špatně rozhodně nevypadá. Za volantem se sedí samozřejmě o kus výš, což je vzhledem ke konstrukci auta pochopitelné. Zajímavé nicméně je, jak velké auto zevnitř působí. Interiér ohraničený hranatou karoserií je prostorný, nad hlavou mají všichni dost místa, dozadu se lze při troše vůle posadit i ve třech a kufr má dokonale hranatý tvar.

Z pozice za volantem koukám přes palubku na rozměrnou zelenou kapotu, která budí dojem, že se auto rozprostírá do všech směrů. Stačí si jej ale trochu osahat, abych zjistil, že to paradoxně vůbec není pravda. Brzy totiž zjišťuji, že zevnitř a za pomoci zrcátek vidím vlastně na všechny rohy karoserie a tam kde se zdá, že auto končí, tam taky opravdu končí. Je to hodně nezvyklé, ale stačí chvilka k tomu, aby se s Renegadem naučil mistrně parkovat úplně každý.

Skrz kožený volant s tlustým věncem na mě hledí dvojice budíků, z nichž ten levý, věnovaný otáčkoměru, končí v oranžovém poli znázorněném stylovým cákancem od bahna. Mezi budíky se nachází velký barevný displej, sdružující vedle palubního počítače ještě hromadu dalších funkcí. Lze se podívat třeba na přesnou teplotu vody, teplotu oleje, teplotu převodovky a další informace, které evropská auta běžně před uživatelem tají. Uprostřed palubní desky je k mání ještě dotykový infotainment s navigací a multimédii, působící poněkud zastaralým dojmem. Rychlost není převratná, ovládání občas těžkopádné a navíc mi trochu vadilo, že se nedají přepínat oblíbené stanice z volantu. Poslední zajímavost z interiéru, která rozhodně stojí za zmínku, se ukrývá ve střeše. V ní se totiž nachází dva rozměrné panely, z nichž ten přední je ovládán jako střešní okno. Stačí chvilka práce se stylovým klíčem, aby oba panely zmizely a z Renagada se stal téměř kabriolet.

V rámci edice 75th Anniversary, nabízí Jeep jen dvě motorizace. K mání je buď přeplňovaná benzínová čtrnáctistovka 1.4 MultiAir 2 o výkonu 170 koní, vybavená devítistupňovým automatem, nebo vznětový dvoulitr 2.0 MultiJet o výkonu 140 koní. Ten může být spojen buď se šestistupňovým manuálem, nebo opět s devítistupňovým automatem, vždy však společně s pohonem čtyř kol. Právě diesel s automatem jsem vyzkoušel i já.

Dvoulitr pod kapotou se může zdát do Renegadu jako ideální volba, jenže jeho vlastnosti nejsou právě převratné. Jen co motor studený nastartuje, začne se interiérem rozeznívat nehezké, hlasité kadlání, doprovázené vibracemi všeho včetně volantu. Teprve po důkladném prohřátí se motor trochu zklidní, ale žádnou velkou kulturu nečekejte od Renegadu nikdy.

Co se dynamiky týče, motor slušně zrychluje v městských rychlostech a dobře táhne už hluboko pod dvěma tisíci otáček, ale mimo město po něm žádnou zásadnější akceleraci nelze chtít. Předjetí na okresce je potřeba promyslet dopředu a v dálničních rychlostech už se ručička po rychloměru spíše opatrně plouží.

Soužití s motorem každopádně dost zlepšuje převodovka, ale ani tady to není bez výhrad. Devítirychlostní skříň s hydrodynamickým měničem zní sice na papíře skvěle, ale nemohu se zbavit dojmu, že se jí nepodařilo tak úplně odladit. Úplně každý rozjezd zdolává převodovka na dvojku a jedničku lze zařadit pouze ručně. Nelze namítnout ani to, že by byla jednička určena do těžkého terénu. Od toho má totiž převodovka ještě redukci. Devítka je potom zařazená poměrně brzy a je vcelku krátká, takže její potenciál není naplno využit. Klidně by se tedy mohlo jednat o skříň jen se sedmi rychlostmi, která by nadělala parády přesně stejně.

Řazení a chování samotné každopádně není vůbec špatné. Převodovka řadí většinu času docela inteligentně a snad jen to občasné drobné zacukání by si mohla odpustit. Po městě potom místo podřazení často jen odemkne měnič, čímž dovolí trochu „prokluzování“. Funkce dobrá, ale opět vyvolává otázku, zda není oněch devět rychlostí zbytečně mnoho. Kdyby byly lépe rozložené, mohl by být motor lépe držen v ideálních otáčkách i se zamčeným měničem.

Co ovšem u převodovky zabolí o něco více, to je spotřeba. Ačkoliv automatické skříně s enormním počtem rychlostí vznikají primárně kvůli úspornější jízdě, u Renegadu se tento záměr tak úplně nezdařil. Po městě se totiž spotřeba bez výjimky šplhá přes devět litrů na sto a mimo město se jí příliš nechce pod osm. To je na motor o výkonu 140 koní vcelku dost a ještě více je to v momentě, kdy se do hry přidá malá nádrž na 48 litrů paliva. Najet s Renegadem přes 500 kilometrů na natankování je totiž docela nadlidský výkon.

Podvozek a jízdní vlastnosti jsou sice při pohledu na vysokou, úzkou karoserii předmětem obav, ale zavěšení Renegadu je nastaveno navýsost pečlivě a vyváženě. Ve městě je zavěšení mírně tužší, ale rozhodně ne obtěžující. Mimo město se auto jistě a příjemně ovládá, a přestože se nejedná o žádný hltač zatáček, karoserie se naklání méně, než bych na první pohled čekal. Když potom na hranici přilnavosti přijde očekávaná nedotáčivost, připřáhne Renegade pohon zadních kol, který vtlačí vůz zpátky do oblouku.

Shrnuto podtrženo, Renegade je zajímavé auto s velkou dávkou stylu a osobitosti, které hrdě vystavuje na odiv svoje tradice a původ. Ve městě se za jeho mile praštěnou karoserií otočí nejedna hlava a ve verzi 75th Anniversary a v zelené barvě vypadá vážně skvěle. Malinko rozporuplně však působí pohonné ústrojí s trochu nekultivovaným motorem a převodovkou, jejíž zpřevodování by zasloužilo ještě trochu odladit. Naopak skvělým společníkem na cesty je komfortní, ale přesto jistý podvozek, který je použitelný za všech situací.

Zatímco ceník běžného Renegade začíná už částkou 443 400 korun, ceník speciální edice 75th Anniversary začíná hodnotou 780 900 korun. Je však potřeba myslet na to, že jsou zde obsaženy jen dva nejvýkonnější motory a také výbava už je takřka kompletní. Testovaný naftový motor s automatem stojí 860 900 korun, zelená barva stojí 14 900, vyhřívaná sedadla a volant 13 800 a paket s bezklíčovým vstupem a několika drobnostmi dalších 11 900.