Test spotřeby: Škoda Yeti Outdoor 2.0 TDI

Současná generace prvního škodováckého SUV se nachází fakticky již na sklonku svého života. Vůz pojmenovaný podle sněžného muže se objevil již v roce 2009, a ačkoliv se do dnešních dnů navenek dost změnil, stále se jedná o stejný základ. Já jsem se rozhodl vyzkoušet, jak se Yetimu daří tam, kde by měl být (alespoň podle názvu) jako doma.

Ten správný Yetti (psaný na rozdíl od mladoboleslavského SUV se dvěma T v názvu) by se měl správně vyskytovat v pohoří Himálají. Nicméně vzhledem k poněkud otravné vzdálenosti této lokality, rozhodl jsem se pro „lokálnější“ řešení a vydal se s Yetim k našim jižním sousedům, konkrétně do spolkové země Tyrolsko v Rakousku. Zdejší Alpy a přibližně 1400 testovacích kilometrů bude mně i Yetimu ke štěstí plně postačovat.

Na cestu mi byl nadělen kousek v módní bílé barvě, u kterého byl luxus na palubě přislíben nejvyšším výbavovým stupněm Laurin & Klement, úspornost potom střídmou kombinací pohonného ústrojí. Pod kapotou se tedy nacházel dvoulitrový vznětový čtyřválec 2.0 TDI v silnější variantě, nabízející 150 koní výkonu a 340 Nm točivého momentu. O přenos síly se dále stará šestistupňová manuální převodovka s tradičně výborným řazením a Yeti se v dané konfiguraci rozhodně nefláká ani v oblasti dynamiky. Stovku zvládne převodovkou za 9.1 sekundy, přičemž v tomto sprintu jej trumfne už jen verze s agregátem 1.4 TSI o stejném výkonu.

Standardně jsou poháněna pouze přední kola, v případě potřeby ale Yeti připřáhne skrze elektronicky řízenou spojku i pohon zadních kol. Pohon pouze na předek koneckonců u dobrodružně zaměřené verze Outdoor ani nedostanete. Naopak vždy je zde k dispozici off-road systém, zvládající náročné úseky díky sjezdovému asistentu, přenastavení mapy plynového pedálu a přizpůsobení systémů ABS a ASR. Přibrzďováním jednotlivých kol je Yeti dokonce schopen do určité míry simulovat uzávěrku diferenciálu. Tenhle sněžný mužík se tedy lehčího terénu a zhoršené adheze rozhodně nebojí.

Ještě před tím, než se vrhneme na spotřebu reálnou, je dobré projet tabulky a mrknout na to, co slibuje Škoda v rámci papírových spotřeb. Turbodiesel 2.0 TDI je dodáván ve stejné kombinaci pohonného ústrojí ještě s nižším výkonem 110 koní, ovšem je drobným paradoxem, že slabší motor je na papíře žravější, než testovaná výkonnější varianta o 150 koních. Zatímco slabší motor má vyžadovat v kombinovaném cyklu 5.3 litru nafty na sto kilometrů, ten výkonnější si vystačí pouze s 5.1 litry.

Dost ale tabulkování, je čas vydat se do reálného provozu. S Yetim zatíženým třemi osobami a takřka plným zavazadelníkem o objemu 415 litrů se vydávám nejprve na několik městských kilometrů, kde palubní počítač ukazuje lehce přes 7 litrů na sto kilometrů a následně po dálnici směrem na Plzeň. Na poslední „levné“ benzínce před hranicemi zastavuji a s celkově najetými 251 kilometry beru naftu. Nádrž pojme těsně přes 18 litrů paliva, což odpovídá reálné spotřebě 7.2 litru nafty na sto kilometrů.

Že je tato spotřeba nad uváděnou hodnotou v parametrech, to není vůbec žádné překvapení. Přece jenom cyklus NEDC, podle kterého se spotřeba v současnosti určuje, odpovídá realitě jen velmi vzdáleně, takže v něm naměřené cíle jsou prakticky nedosažitelné. Drobně mrzutý je ovšem fakt, že se spotřeba o celý půllitr rozchází oproti hodnotě, kterou uvádí palubní počítač.

Rozdíly při různých rychlostech na dálnici jsou jen relativně drobné. Při stotřicítce, která je u nás limitní, spotřebovává Yeti podle palubního počítače 6.8 litrů na sto. Zpomalení na 120 znamená pokles na 6.6 litru a relativně nízkých 110 ušetří na spotřebě už jen jednu jedinou deci. Vezmeme-li v potaz ne zrovna aerodynamickou konstrukci hranatého SUV, vychází tyto hodnoty nadmíru dobře.

Konstantní německé dálnice po několika hodinách končí a nastává čas přejet hory. Stoupání do nadmořské výšky zvládá Yeti nadmíru důstojně při stále naprosto rozumné spotřebě. Mírný, ale konstantní kopec znamená devět litrů na palubní počítači, čemuž napomáhá využitelnost motoru v nízkých otáčkách. Ani ve větší zátěži nemá motor problém s otáčkami okolo 1500 za minutu a ještě před dvěma tisíci přichází plynulý, silný zátah, trvající skrz celé spektrum až do čtyř a půl tisíce. Níž než v 1500 za minutu se ale motoru v horách nelíbí a v tuto chvíli se rozhodně vyplatí neuposlechnout rádce řazení, který by nutil řidiče volit vyšší rychlosti a nechat motor plácat nezdravě nízko.

Co může nahoru, musí také dolů, takže následným sjezdem z hor, který se jede díky brždění motorem z podstatné části „zadarmo“, klesá i spotřeba na výsledných 6.3 litru, což je také hodnota, za kterou lze jezdit mimo město s lehkou nohou. Teprve cesta zpět a opětovná dálniční stotřicítka zvedá ve finále spotřebu na 6.5 litru, což je definitivní průměr za celý výlet o délce 1453 kilometrů. Tedy alespoň podle palubáku. Jak totiž ukázala hned dvě tankování, právě údaj na displeji je totiž oproti reálnému stavu optimističtější přesně o půl litru.