Test: Opel Meriva 1.6 CDTI ECOTEC

Je malá, působí nenápadně a přitom vlastně vyčnívá z řady. Opel Meriva druhé generace přišla nedávno s faceliftem a chystá se plnit svojí roli malého rodinného MPV. My jsme otestovali Merivu s nejsilnějším dieselovým motorem, v druhé nejvyšší výbavě Cosmo a zahalenou do červené barvy. Jak se nám líbil tento vůz, u kterého je ergonomie až na prvním místě?

Že ergonomie hraje u Merivy první housle je jasné již od samého začátku. Při pohledu zboku zaujme poněkud zvláštně lomená linie zadních dveří, která má pomoci především malým pasažérům při výhledu ven z vozu. Zůstanu-li u zadních dveří, asi vrcholem je jejich otevírání proti směru jízdy. Opel tento prvek nazval Flex Doors a Merivě to bezesporu přidává na unikátnosti. Po otevření obou dveří vznikne jakýsi koridor, který významně usnadňuje nastupování i vystupování. Praktická madla na rozšířeném středovém B sloupku napovídají, že se myslelo skutečně na všechny věkové skupiny včetně těch starších. Jediný problém související s Flex Doors se objeví ve chvíli, kdy je vůz zaparkován v těsnějším místě. Potom je třeba se domluvit na pořadí vystupování, aby nenastala situace, kdy se přední i zadní pasažéři doslova potkají mezi dveřmi.

Manipulaci s cestujícími, zajištěnou Flex Doors, ještě doplňuje obdobně snadná manipulace s nákladem. Zadní část Merivy je tvořená velkým výklopným víkem, které odkrývá bezproblémový přístup do zavazadelníku, jehož základní objem činí slušných 400 litrů. Základní prostor lze rozšířit jednak odsunutím posuvných zadních sedadel, jednak jejich úplným sklopením. V tu chvíli je k dispozici již 1500 litrů prostoru a takřka rovná ložná plocha.

V prospektech, ve kterých je Meriva popisována, se velmi často objevuje zkratka AGR. Jedná se o německou asociaci lékařů-ortopedů, která definovala standardy pro automobilová sedadla. Meriva se stává prvním Opelem, který tyto standardy splňuje u všech dodávaných sedadel, včetně těch v testované verzi. Zde jsme vzhledem k testované výbavě Cosmo nalezli velmi pohodlná textilní sedadla s výraznými bočnicemi, která nabízela ideální oporu i tuhost. I přes poměrně omezené možnosti nastavení, kdy nebylo například možné zvolit sklon sedáku, vyhovovala sedadla mým 185 centimetrům velmi dobře. Ani zadní pasažéři nebudou trpět špatným sezením či nedostatkem prostoru a celkově lze říci, že se pětice dospělých sveze v Merivě bez potíží.

Vlastností dobrou do městského provozu a zejména pro řidiče, kteří ještě nenabrali potřebnou jistotu, bude celkově vyšší ukotvení sedadel a tedy výrazně zvýšený posaz. Vzhledem k pozici volantu a pedálů se sice řidič nevyhne trochu dodávkovému sezení, ale to je přijatelná oběť za snadné nastupování a dobrý rozhled. Díky velkým proskleným plochám a zúženým A sloupkům je výhled z vozu výborný do všech stran a designéry bych pokáral snad jen za zrcátka, umístěná zbytečně blízko řidiči. Kdyby se nacházela o několik centimetrů blíže k předku vozu, svému účelu by sloužila přece jenom o kousek lépe.

Kromě výhledu a sezení samotného nabízí interiér Merivy i další ergonomicky vychytané prvky. Před řidičem se nachází příjemný, kůží obšitý volant, který známe z produkce General Motors již velice dobře. Pod vystouplou řadicí pákou mu navíc sekunduje promyšlená loketní opěrka. Ani ta se, stejně jako mnoho věcí v Merivě, neubránila názvu Flex, a konkrétně se jedná o Flex Rail. Základem loketky je totiž hliníková kolejnice, která umožňuje její aretování v několika polohách, či případně úplné vyjmutí. Pod ní je „v druhém patře“ ještě ploška s držákem nápojů a odkládací schránkou, která má stejné funkce. O tento nápad nejsou ochuzeni ani pasažéři na zadních sedadlech. Jejich Flex Rail se nachází na zadní straně sklopného prostředního opěradla, samotná loketka, která se dá do kolejničky ukotvit, potom v kufru pod podlážkou.

O rozhraní mezi vozidlem a posádkou se stará nadmíru propracovaný systém IntelliLink. Jeho velký barevný displej vyčnívá z prostřední části palubní desky a funkcemi je opravdu nabitý. Ovládnout všechny možnosti zabere nějaký čas a velmi zajímavá je i možnost jeho individualizace. Nastavit si tak lze například položky v hlavním menu, počet předvoleb pro rádio a další a další funkce. Sotva se se systémem sžijete, cítíte se v něm jako doma a jakákoliv změna je dílem okamžiku. Jediným mínusem tak zůstává ovládání IntelliLinku, které je realizováno výhradně skrze panel rádia. Jedná se o relativně malou plochu doslova narvanou tlačítky, která takřka znemožňuje ovládání poslepu. Některá tlačítka jsou navíc svými funkcemi docela zbytečná a celkově by se jejich počet dal výrazně snížit, zvětšit mezery mezi nimi a učinit tak ovládání přívětivějším. Opačná situace panuje na volantu, kde se nachází přehledné a dobře uspořádané ovládání rádia a tempomatu.

Jak již bylo řečeno v úvodu, pod kapotou testovacího vozu tepal nejsilnější dieselový motor z nabídky, celkově, po benzínovém 1.4 turbo o výkonu 140 koní, druhý nejsilnější. 1.6 CDTI má jen o 4 koně méně, tedy celkem 136. Na přední nápravu se tento výkon a točivý moment 320 Nm přenáší skrze manuální šestistupňovou převodovku. Její řazení není příliš silnou stránkou, nicméně omluvíte-li poněkud dlouhé dráhy řadicí páky, lze s ním žít. Motor sám o sobě je velmi silnou stránkou Merivy a už v městském provozu dá najevo svůj výkon a příval točivého momentu. Ten přichází těsně pod hranicí dvou tisíc otáček a dovoluje usedle vypadající Merivě vystřelit ze světel s nevídaným elánem. Tato dynamika se nevytratí ani mimo město, zde se předjíždění i v dálničních rychlostech provádí velmi snadno a i když motor svojí show ukončí po dosažení zhruba čtyř tisíc, do této hranice zrychluje malé MPV až nevídaně.

Za svou velmi slušnou dynamiku, kombinovanou ještě s poměrně kultivovaným projevem, nevyžaduje Meriva příliš nadstandardní přísun paliva. Papírová hodnota 4.4 litru na sto kilometrů je sice od reality dost vzdálená, ale vzhledem k tomu, co umí motor nabídnout, mi 6.7 litru, které svítily na palubním počítači na konci testu, nepřišlo jako vůbec špatná hodnota. Spotřebě nahrává i rozumné odstupňování převodovky, kdy při dálničních 130 km/h točí motor rozumných 2400 otáček.

K povedenému pohonnému ústrojí přesně sedí i charakter podvozku. Opelu se podařilo vyždímat z  jednoduché techniky maximum a i přes torzní příčku na zadní nápravě nabídne Meriva klidnou jízdu, při které bez problému pohltí většinu nerovností. Daň v podobě příjemně plavného podvozku se samozřejmě nutně projevuje mimo město, kde se má vysoká karoserie tendence dost naklánět. Ani to však není nijak zásadní a navíc je už na první pohled jasné, že krouhání zatáček není ta disciplína, na kterou by byla Meriva stavěná.

Po týdnu stráveném s Merivou musím uznat, že sázka na ergonomii se v tomto případě vyplatila. Meriva nabízí perfektně variabilní vnitřní prostor, okořeněný specialitami jako jsou zadní dveře otevírané v protisměru nebo odkládací prostory umístěné v kolejničkách s několikanásobnou aretací. Všechny tyto drobnosti dělají z malého MPV povedený vůz pro všechny věkové skupiny, které se potřebují pohybovat ve vyšším počtu a s více zavazadly. Tento základ ještě kompletuje velmi povedené pohonné ústrojí, jehož výkonný motor a povedený podvozek zvládnou všechny nástrahy od města až po rychlé dálniční přesuny. Opel navíc u Merivy nastavil velmi rozumnou cenovou politiku, kdy i testovaný kus v druhé nejvyšší výbavě s druhým nejsilnějším motorem, může být váš i s příplatky za cenu lehce přesahující 500 tisíc korun.

Celkové hodnocení:	(6,5 / 8)
Motor:	(6,5 / 8)
Převodovka:	(5,0 / 8)
Podvozek:	(6,0 / 8)
Praktičnost:	(7,5 / 8)