Test: Opel Mokka 1.6 CDTI

Jedním z problémů současných módních crossoverů je ten jednoduchý fakt, že se berou zkrátka příliš vážně. Každý se snaží tvářit drsně, nařvaně a disponuje karosérií obalenou nefunkčními off-road prvky, které mají tomu všemu dodávat na serióznosti. Z aut se tak prakticky vytratila ona hravost, roztomilost a určitá rozvernost. Aut jako je Mokka je prostě pomálu.

Musím se přiznat, že na mě Opel Mokka působil při prvním shledání trošku rozpačitým dojmem. Karosérie vypadá, že je vyšší než širší, je prostě taková podivně boubelatá, oblá a nic na ní nepůsobí jakkoliv agresivně nebo vyzývavě. Samozřejmě, že je zde povinnost mít alespoň malé plastové kryty obou nárazníků, které mají zanechat děsně terénní dojem. Na druhou stranu ale nelze pominout to, že Mokka je v testované kombinaci skutečně čtyřkolka a výlety do terénu tak nejsou úplně zapovězeny.

Testovací týden však stačil k tomu, abych si Mokku právě pro její roztomile přitroublý vzhled svým zvláštním způsobem oblíbil. Přistihl jsem se, že se na vysokou oranžovou karosérii otáčím, když od ní odcházím. A stejně tak jsem přistihl i kolemjdoucí, jak se na divný oranžový teréňáček otáčí, když jedu kolem. Mokka má zkrátka a jednoduše své nezaměnitelné kouzlo a dost možná to má co dělat právě s faktem, že jde proti proudu a nesnaží se působit drsně a přehnaně dospěle za každou cenu.

Vzhled navíc nebyl jedinou věcí, pro kterou si Mokka získala mé sympatie. Navzdory designu, který je jaký je, zaujalo mě, jak moc dospěle Mokka jezdí. Pod její kapotou se ukrývá silnější ze dvou variant naftové jednotky 1.6 CDTI, která má výkon důstojných 136 koní. Nad ní stojí v nabídce už jen benzínový přeplňovaný čtyřválec o objemu 1.4 litru, který nabízí koní 140. Síla z motoru, a to rovnou celých 320 Nm točivého momentu, se přenáší skrze šestistupňový manuál primárně na přední nápravu, ovšem v případě potřeby umí Mokka spojkou přiřadit i pohon nápravy zadní. V nabídce se nachází vedle klasického manuálu i šestistupňový automat, ten ale bohužel není kombinovatelný s pohonem všech kol.

Přitom zrovna převodovka je v ovládání auta asi jedinou objektivní nevýhodou. Chod řadicí páky nepobral příliš přesnosti a nepotěší ani občasné zadrhávání při řazení jednotlivých rychlostí. Co se však zbytku týče, tady není příliš o čem. Volant s tlustým věncem z hladké kůže si získal moje sympatie, stejně jako fakt, že disponuje výbornou funkcí vyhřívání. Řízení je navíc vyváženě nastavené, a zatímco ve městě disponuje vskutku lehounkým a trochu gumovým odporem posilovače, mimo město přituhne a auto se s ním vede dobře.

Motor je příjemně tichý a kultivovaný a projeví se teprve tehdy, když mu pořádně šlápnete v nejsilnější oblasti mezi dvěma a třemi tisíci otáčkami. Tady je sice o trochu hlučnější, na druhou stranu ale velmi důstojně zabere a umí udělit malému crossoveru rozumnou akceleraci. Ve vrchním spektru otáček se nicméně chová jako mnoho jiných malých dieselů. Výraznější výkonová špička se nekoná a s dosažením čtyř tisíc otáček elán i zrychlení uvadá. Do těchto otáček se však při normální jízdě není proč pouštět.

Velká síla motoru ovšem tkví na opačném konci otáčkoměru a to těsně nad tisícem otáček. Tam kde už mnohé konkurenční diesely dávno skotačí pod kapotou a dávají bučením najevo svůj nesouhlas s otáčkami pod patnáct set za minutu, setrvává šestnáctistovka od Opelu stoicky klidná. Motor zůstává tichý a stabilní, a po sešlápnutí plynu se dá plynule do pohybu. I když se tedy při městské jízdě stane, že vám vlivem dlouze poskládané převodovky „upadnou“ otáčky třeba na 1300 za minutu, není to ještě důvod k podřazování.

Sympatický jízdní projev a relativně tichá zvuková kulisa však nejsou jedinými plusy naftového agregátu. I tady totiž hraje podstatnou roli spotřeba, která se za všech situací drží ve velmi rozumných hodnotách. Prakticky všude se lze udržet do šesti litrů, víc vyvolá jen město nebo rychlá jízda po dálnici. Nádrž o velikosti 54 litrů vystačí na 800 kilometrů vcelku pohodlně, takže ani delší cesty s malým crossoverem nejsou nijak omezeny.

A omezující není v tomto směru ani podvozek. Ačkoliv mě při pomyšlení na projíždění zatáček s vysokou karosérií jímala hrůza, Mokka mě v tomto směru mile překvapila. Zavěšení působí tuhým a solidním dojmem, po městě však není nijak výrazněji nepohodlné. Drobnější nerovnosti podvozek vyhladí velmi účinně, na ty větší ovšem poněkud nestačí a ruku v ruce s ním jde i odhlučnění. Od relativně velkých osmnáctipalcových kol se do interiéru umí přenést nepříjemná rána.

Sotva však prokličkujete kanály hlavního města, přijde sladká odměna v podobě jízdních vlastností mimo město. I navzdory strašidelně vysoké stavbě se Mokka naklání do zatáček pouze v rozumné míře a oblouky krouží s jistotou. Na nějaké velké sportování to samozřejmě není, koneckonců rychlým střídáním levých a pravých zatáček si lze vůz nehezky rozkmitat, ale budete-li chtít jet rychleji, Mokka vás podrží. Krom toho vás podrží i pohon všech kol, protože jen co zaznamenáte od přední nápravy první náznaky nedotáčivosti, ucítíte sílu pocházející ze zadní nápravy, která vás tlačí zpět do zatáčky.

Boubelaté městské auto tak na jednu stranu zní jako vcelku solidní cestovní stroj, na druhou stranu se lze klade jisté omezení, týkající se praktičnosti. Místo na zadních sedadlech by pro dva dospěláky i bylo, ale tři už se jen těžko vejdou s rameny. Mokka je totiž v interiéru značně úzká, což se samozřejmě projevuje také na nevelkém kufru, nabízejícím skromných 356 litrů místa, případně 1372 litrů po sklopení druhé řady sedadel.

Dva přední cestující si ovšem budou chrochtat blahem a to zejména díky dvojici sportovně tvarovaných, ergonomických sedadel. Osobně bych uvítal tužší boční vedení, na druhou stranu však nutno podotknout, že se zde může každý rozvalit dle potřeby. Přední část sedáku je výsuvná aby patřičně podepřela stehna, a nechybí ani nastavitelný sklon. Řidič si může přitáhnout volant dostatečně k sobě, a i když se na pedály musí šlapat přece jenom trochu z vrchu, pozice je na malý crossover spíše nadprůměrná. Jediné velké mínus musím udělit loketní opěrce, umístěné přímo na boku řidičova sedadla. Ta nejen, že není výškově nastavitelná, ale je také úzká, což jí celkově dost ubírá na smysluplnosti.

Ve zbytku ovládacích prvků zavládá stará škola. Tradiční středový tunel je doslova obsypán tlačítky, což je zaprvé lehce nevzhledné, zadruhé poněkud zmatečné. Na druhou stranu nemůže to být už z logiky věci horší, než moderní dotykové displeje, takže po čase si v tlačítkách uděláte pořádek. Přesto se však nemohu zbavit dojmu, že jich mohla být docela dobře polovina.

Závěrem musím uznat, že i přes rozpačitý první dojem, kdy jsem se nechal zmást roztodivným vzhledem, byl jsem takřka v každém směru velmi příjemně překvapen. Velmi obstojný, výkonný a úsporný motor zvládne jak město, tak i delší cesty a výborně spolupracuje s vyváženě naladěným podvozkem, díky kterému vysoká Mokka nepůsobí jakkoliv nejistě. Ve výsledku se tedy v malém Opelu precizně snoubí styl s funkčností a pokulhává snad jen praktická stránka věci, kdy se pět dospěláků bude do auta soukat jen horko těžko, stejně jako jejich rozsáhlá bagáž.

Co do cen, můžete mít svou Mokku již za 374 900 korun. To je ovšem nejnižší výbava Selection, kombinovaná výhradně se základním benzínovým motorem 1.6 85 kW. V praxi budou zákazníci o hodně víc sahat po přeplňovaných motorech a tedy po výbavě Enjoy, začínající na 420 900 korunách, nebo rovnou po testované druhé nejvyšší drive!. Mokku v této úrovni, s testovaným výkonnějším dieselem a pohonem všech kol, lze pořídit za 577 900 korun.

Celkové hodnocení:	(6,0 / 8)
Motor:	(7,0 / 8)
Převodovka:	(4,5 / 8)
Podvozek:	(6,5 / 8)
Praktičnost:	(4,5 / 8)