Test: Peugeot 208 1.2 PureTech

Modernizace Peugeotu 208, to není jen nová maska a nové matné lakování. Větší změny doznal malý městský Peugeot pod kapotou a to zejména ve chvíli, kdy chcete zvolit nějaký silnější benzínový motor. Starší atmosférické čtyřválce jsou bez výjimky nahrazeny tříválci a ten nejsilnější z nich (s výjimkou verze GTI) nabídne hezkých 110 koní.

Jenže to není všechno. K nejsilnějšímu motoru, kterým je přeplňovaná tříválcová dvanáctistovka s turbodmychadlem, můžete volit jednu ze dvou převodovek. Pětistupňový manuál asi nikoho nenadchne, ale ten pravý fór se skrývá v šestistupňovém automatu klasické konstrukce, kde se o přenos síly z motoru do převodovky stará hydrodynamický měnič. Taková převodovka v městském autě dané velikosti a ražení rozhodně nebývá zvykem, nicméně Peugeot na ní vsadil a jak se ukázalo, udělal krok více než dobrým směrem.

Malý turbomotor nabízí slušnou porci točivého momentu už od velmi nízkých otáček a na rozjezdu tak zvládnete potrápit nejednoho soupeře. Řazení probíhá hladce a hlavně inteligentně. Převodovka nenechá tříválec, aby se plácal ve zbytečně nízkých otáčkách, které mu nedělají dobře a v rychlostech do stovky působí 208 vlastně vcelku živým a čiperným dojmem. Dokonce i když prudce sešlápnete plyn a chcete rychle akcelerovat, dostavuje se podřazení a kýžená reakce se slušnou rychlostí. Pokud navíc pobídnete tříválec do otáček, začne mít i hezky jadrný zvuk, což sice u městského auta oceníte méně často, ale stejně je to milá drobnost.

O něco méně milá je ovšem kultivovanost tříválce. Při stání na volnoběh sice motor nevibruje, ale sotva povolíte plyn a převodovka zařadí první stupeň (běžně je při stání vyřazeno) pocítíte, že má malý motor zatížený hydrodynamickým měničem hodně práce. To se projeví nehezkými vibracemi, které pocítí celá posádka. Při normální jízdě tyto vibrace cítit nejsou, zato téměř vždycky je přítomen typicky drnčivý zvuk, který doprovází akceleraci v nižších a středních otáčkách. Souhra motoru a převodovky je tedy v malé 208 opravdu vychytaná, ale k úplné radosti si musíte odmyslet drnčivý a poněkud třepotavý chod motoru.

Spotřeba se v rámci segmentu neřadí mezi nejnižší, ovšem vezme-li se v potaz výkon a hlavně klasická převodovka s měničem, je ve výsledku vcelku rozumná. Po městě se může apetit malého agregátu vyšplhat někam přes sedm litrů na sto, mimo město se ale lze přiblížit i na hranici šesti litrů, což jsou vzhledem ke svižné nátuře motoru rozumná čísla.

Komfortní pohonné ústrojí se zaměřením do města bychom tedy měli a bylo by od Peugeotu nanejvýš nerozumné, kdyby neosadil 208 podvozkem podobné nátury. A vskutku, i městské díry umí malý hatchback na šestnáctipalcových kolech přecházet s důstojnou hladkostí. Ostřejší příčné nerovnosti se sice drobet ozvou po stránce akustiky, ale co se jízdního komfortu týče, zde je jen málo co vytýkat. A přitom umí auto i vcelku obstojně zatáčet. Do zatáček se vrhá 208 s náznakem jisté agility a nedotáčivost je slušně potlačená, jen je potřeba se smířit s tím, že se karoserie v obloucích o něco více naklání. Řízení se může v městském provozu zprvu zdát až přespříliš lehké, ale to je pouze opatření, aby s malým Peugeotem mohl parkovat opravdu úplně každý. S nabývající rychlostí řízení přituhne, a ačkoliv zůstává pořád tak trochu gumové, nelze o něm tvrdit, že by bylo přeposilované.

Pocit z řízení ale stále zůstává drobně zvláštní, za což může hlavně pozice v interiéru a také fakt, že má 208 až legračně malý volant. S mými 184 centimetry výšky se řadím mezi lehce nadstandardní zástupce mužského pokolení a místy se nemohu zbavit pocitu, že je mi auto přece jenom krapet malé. Záchodová pozice je pro malé městské hatchbacky vcelku typická, ovšem v tomto případě ještě zvýrazněná vyšším ukotvením sedadla. Samotná sedačka disponuje bočním vedením, které je pro mě osobně v oblasti sedáku trochu úzké, ale drobnějším postavám, pro které je 208 prvoplánově vytvořená, by mělo padnout bez problému.

Přes ten již zmíněný titěrný, ale o to lépe tvarovaný volant, nahlížím na budíky, netradičně vyčnívající z vršku palubní desky. Tímto řešením, kdy se na palubní přístroje kouká přes volant a nikoliv skrz něj, posunul Peugeot přístrojovku blíže do zorného pole řidiče. To se na jednu stranu podařilo, na stranu druhou se ale vyskytl problém s tím, že si mnoho lidí překrývá část budíků věncem volantu. Zda budíky uvidíte celé, nebo si budete muset jejich část domýšlet, to je věcí individuální a závisí na nastavení pozice za volantem. Třeba já jsem si překrýval jen vcelku nepodstatné údaje počítadel kilometrů a kdybych si dal volant více „do klína“ bylo by vše v pořádku. Dotyková navigace, čnící z prostřední části palubky, se sice neřadí mezi nejrychlejší, ale je vcelku intuitivní. To samé se bohužel nedá říci o přepínání rádia z volantu. Pokud chcete jednu ze svých uložených stanic, musíte nejprve stisknout kolečko na pravém rameni volantu, poté s jeho pomocí navolit požadovanou stanici, která začne hrát hned, ale vy musíte tlačítko stisknout ještě jednou pro potvrzení. V opačném případě se rádio po pár sekundách vrátí k původní stanici.

Ačkoliv se to z lehce stísněné pozice za volantem nemusí zdát, interiér pětidveřové 208 je docela mile prostornou záležitostí. Zadní třímístná lavice pojme bez větších problémů dvojici průměrně rostlých dospěláků, případný třetí ale narazí na problém s šířkou interiéru, která není nekonečná. Dokonce i kufr je obstojně velký. 285 litrů samozřejmě nevěstí nijak závratnou přepravní kapacitu, ale překvapující na kufru je jeho délka. Jen škoda té lehce vyšší nákladové hrany, která se po otevření pátých dveří objeví.

Až na samý závěr jsem si nechal jeden prvek vozu, na který jsem se těšil, ale který mě trochu zklamal. Jedná se o již zmíněné speciální lakování, které Peugeot nabízí relativně čerstvě. Za ceníkových 17 tisíc korun si tak můžete objednat jeden ze „strukturovaných“ odstínů, které se vyznačují výrazně hrubším (ale zároveň odolnějším) povrchem a matným zbarvením. Tento prvek má u jedinců hledajících individualitu velkou naději na úspěch, jenže jak se zdá, Peugeot se nechtěl s jednotlivými barvami příliš odvázat. V nabídce se tedy objevují pouhé tři laky, přičemž Ice Grey a Ice Silver jsou pouze různými odstíny šedi a testovaná bílá Nacré zase připomíná plnič pod lak. Přitom si dovedu představit barvy jako žlutou nebo zelenou, které by v matném provedení mohly vypadat naprosto skvěle. Alespoň, že poněkud mdlou barvu zachraňuje hezky výrazná mřížka chladiče s broušenými ploškami a také zajímavá černá kola s bíle nalakovaným paprskem.

Ať už ale bude vaše 208 zbarvená jakkoliv, vždy se bude jednat o pohodově naladěné auto s důstojným vnitřním prostorem, netradičně pojatou palubní deskou a také s výborně naladěným podvozkem. Triumfem je ovšem v tomto případě kombinace motoru a převodovky. Tříválec je sice místy poněkud hlučnějšího a hrubšího charakteru, ale jede více než solidně a šestistupňová skříň je s ním výborně spárovaná. Po městě se tak vůz pohybuje s příjemnou lehkostí a zároveň s hbitostí, na kterou mnoho aut podobného ražení již dávno zapomnělo.

Cenově vychází pětidveřová 208 v základu na 265 tisíc korun, za které dostanete základní 1.2 PureTech, ovšem v nepřeplňované verzi o výkonu 82 koní a s manuální převodovkou. Chcete-li jeho přeplňovanou variantu o výkonu 110 koní, musíte zvolit nejvyšší výbavu Allure a cena činí 360 tisíc. Dalších 35 tisíc je potom příplatek za automatickou převodovku, který ale v tomto případě nelze než doporučit.