Test: Renault Clio 0.9 TCe

Renault Clio je jedním z těch aut, které budou s evropským automobilovým parkem propojeny patrně navždy. Ve své již čtvrté generaci, představené koncem roku 2012 v Paříži, přináší novou verzi starých a ověřených hodnot, kterými si získalo tolik řidičů. Jak se nám líbilo malé městské vozítko za vskutku lidovou cenu a vybavené opravdu miniaturním motorem 0.9 TCe?

V první řadě nutno říci, že Clio mezigeneračně hodně dospělo. Přední světla s členitým vnitřním tvarováním dostala do dvojice ještě LED proužky denního svícení v mřížce chladiče, a předek se opticky dost prodloužil. Protiklad elegantnímu předku je potom nasupeně působící zadní část se zamračenými, ostře řezanými lampami. Pochvalu zaslouží elegantně šedá barva, jen decentně zdobená polepem střechy a dveří se vzorem šestihranu. Malinko zarážející je snad jen cena tohoto designového prvku, která činí 7 500 korun.

Cestou individualizace se vydává Renault i uvnitř vozu. I zde jsou lišty v madlech dveří a především dekor přední části volantu oděny do šestiúhelníkové módy, a rozjasňují tak poměrně fádní interiér. Materiály použité uvnitř vozu jsou tvořeny z převážné většiny tvrdými plasty, a ačkoliv se zpracování nepohybuje na špici, nestalo se, aby na mě někde něco vrzalo či drnčelo. Ovládací prvky jsou pro Renault typické a místy trochu netradičně uspořádané. Na věnci volantu bychom jen marně hledali ovládání rádia, které je umístěné na ovladači pod volantem. Na klasických místech tak objevíme pouze ovládání tempomatu, jehož hlavní vypínač je však umístěn poměrně z ruky za řadicí pákou. Poslední zvláštností je tlačítko pro start motoru. Modely vybavené bezkontaktní kartou místo klíče, mají čudlík ovládající zapalování velmi pečlivě schovaný před řadicí pákou pod panelem klimatizace. Za celý týden se mi nestalo, abych sedl do auta a hned si vybavil, kde se nachází.

Zcela tradiční nejsou ani budíky. Trojice chromovaných elips ukrývá konvenční otáčkoměr a ukazatel stavu paliva. Rychloměr je však pouze digitální a zastoupen velkými, jasně kontrastními číslicemi zobrazovanými na černém podkladu. Analogový tachometr s ručičkou u mě bude mít sice vždycky přednost, ale je-li ten digitální tak přehledný a dobře čitelný jako právě v Cliu, nemám nic proti. Velkou pochvalu zaslouží navigace. Vzhledem k tomu, že je v Cliu navigace standardně obsažená již ve střední testované výbavě Technofeel, dá se mluvit o jednom z nejjednodušších systémů, které lze standardně do vozu dostat. Přesto však dává zcela jasně najevo, že překombinované ovládání a plnost funkcí nejsou vždy tou správnou cestou. Jednoduchá dotyková obrazovka reaguje dostatečně rychle, funkce jsou přes hlavní menu okamžitě dostupné a ovládání hravě zvládne i naprostý analfabet během chvilky.

Co se prostornosti týče, není na tom Clio špatně. Interiér je sice dost obestavěn a například linie zadních oken, která se v oblasti zadních dveří výrazně zužuje, nedá příliš rozhledu malým pasažérům. Dovnitř se ale dva dospělí a dvě děti posadí poměrně bez problému. O něco horší je to v konfiguraci se čtyřmi dospělými, ale i zde se dá kratší cesty přežít bez větší újmy. Kufr patří k průměru třídy. 300 litrů není špatná hodnota, bohužel však dostal průchod do kufru hodně výrazné zúžení v oblasti C-sloupků a manipulace s větším nákladem tak není zcela ideální.

Bedlivý čtenář možná ví, že nedávno se na těchto stránkách objevil test Renaultu Captur, který je modelu Clio příbuzný. Jelikož i městský crossover Captur dostal do vínku poměrně solidní podvozek, byla na „normálně“ postavené Clio z mé strany kladena vysoká očekávání. A opravdu je podvozek naladěný výborně. Po městě se Clio chová ukázněně, je sice tužší, ale ne tak, aby to bylo na škodu. Všechny druhy nerovností zdolává se sympatickou lehkostí a lze mu proto odpustit i tu a tam přenesenou akustickou ránu do interiéru. Teprve mimo město se však naplno odhalí jeho přednosti. Clio i při svižnější jízdě drží stopu s vysokou mírou jistoty, karoserie zaznamenává jen naprosto minimální náklony a nedotáčivost se dílem lehoučkého tříválce vpředu stává spíše sprostým slovem. Řízení sice postrádá jakoukoliv odezvu, ale navzdory tomuto deficitu jde auto velmi přesně za volantem a zejména ve městě se tak stává sympaticky agilním.

Vlastně nejen řízení bez odezvy se bohužel stává nepřítelem zábavy za volantem Clia. Již na začátku bylo vyřčeno, že pod kapotou hatchbacku dělá řidiči společnost opravdu malinkatý tříválec o objemu necelého litru, dopovaný turbodmychadlem. Jeho výkon je nevalných 90 koní a neblýskne se ani točivým momentem, který činí 135 Nm. Prakticky dostačuje motor pouze do městského provozu, ve kterém však stejně nelze čekat zázraky. Od světel Clio příliš dynamicky nezrychluje, a dokud se neroztočí turbo, tříválec zachovává až přílišný klid. Teprve po dosažení adekvátního tlaku turbodmychadla lze mluvit o zrychlování, které pokryje potřeby městské jízdy. Veškerý výkon je ovšem omezen pouze do velmi malého spektra otáček, kdy se naplno projevuje turboefekt. Motor příjemně zabere zhruba ve třech tisících, aby následně velmi záhy ve čtyřech tisících opět zeslábl, a tento stav následně setrval až k omezovači, položenému za šesti tisíci otáčkami.

Bohužel nejen ve výkonu má motor rezervy. Tříválce sami o sobě nepatří mezi nejklidnější a nejkultivovanější motory, a ten v Cliu není výjimkou. Ve volnoběžných otáčkách má motor zvenčí poměrně nepřesvědčivý zvuk a navíc i do interiéru se přenesou nějaké ty vibrace. Nepomohl ani fakt, že vývojové oddělení uchytilo motor nadmíru pružně, a většinu vibrací malého motoru tak pohltí jeho pružné zavěšení.

Co se ekonomičnosti jednotky týče, papírové hodnoty se tváří nadmíru přívětivě. 0.9 TCe, kterému dělá společnost pětirychlostní manuální převodovka, slibuje průměrnou hodnotu spotřeby 4.5 litru na sto kilometrů. Skutečnost během testu se ukázala být spíše sedmilitrová. Na nižší hodnoty se podařilo dostat je při velice konstantní jízdě mimo obce. Víc než kdekoliv jinde zde platí, že spotřeba je přímo úměrná stylu jízdy. Věřím, že slibované hodnoty 5.6 litru v městském provozu by se dalo dosáhnout, avšak vyžadovalo by to velkou dávku sebezapření a také ignorování ostatních, krajně nespokojených řidičů za vámi. Velmi klidná jízda s řazením přesně podle ukazatele, by totiž automaticky znamenala i jízdu nadmíru pomalou.

Renault Clio aktuální generace je bezesporu příjemným městským hatchbackem, který naplno využijí hlavně mladé rodiny. Solidní vůz s příjemným vnitřním prostorem a slušnou výbavou bohužel trochu degraduje jen velmi slabý tříválec o výkonu 90 koní, jež neohromí jízdními výkony, a při plném využití potenciálu ani spotřebou. Výrazným zlepšením by byl až motor 1.2 TCe o výkonu 120 koní, který však znamená vybrat v ceníku výbavu GT, a také je pevně spjat s automatickou dvouspojkovou převodovkou EDC, která nemusí být každému po chuti. Navíc i vzhledem k výbavě znamená tato volba nárůst ceny o takřka 100 000 korun. Námi testovaná výbava LS Technofeel s motorem 0.9 TCe začíná na velmi sympatických 299 tisících. K tomu se přičítá jen několik příplatků za bezkontaktní kartu místo klíče a další prvky a celková cena se vyšplhá těsně pod hranici 350 tisíc korun. To je velmi milá cena za městský vůz, který přinese vedle stylového designu velmi dobrý podvozek a některé opravdu dobré prvky výbavy, mezi které lze rozhodně zahrnout třeba jednoduchou a dobře fungující navigaci.

Celkové hodnocení:	(5,0 / 8)
Motor:	(3,5 / 8)
Převodovka:	(5,0 / 8)
Podvozek:	(6,0 / 8)
Praktičnost:	(5,0 / 8)