Test: Toyota C-HR Hybrid

Nepřijdou vám kompaktní crossovery – tedy jednoznačně nejrychleji se rozvíjející trh současnosti – už poněkud nudné? A neříkáte si občas, že nás automobilky na velkých autosalonech navnadí na futuristické, zajímavě vypadající koncepty, aby následně představily něco, co nijak nevybočuje z běžného standardu?

Pokud se ztotožňujete s výše položenými otázkami, mám pro vás dobrou zprávu. Potažmo Toyota pro vás má dobrou zprávu, neboť na trh relativně nedávno přišla novinka v podobě C-HR. Pod opravdu typicky japonským názvem se ukrývá kompaktní crossover, jaký svět neviděl. Jak trefně popsal jeden kolega: „To nikdo nedesignoval, to sem prostě přistálo.“

S neotřelostí a futuristickým pojetím, se kterým přichází C-HR, se může měřit skutečně jenom máloco. Příď se širokou maskou, kdy protažené světlomety navazují na černý „bumerang“ okolo loga, působí díky absenci klasické mříže chladiče zvláštně uhlazeným dojmem. Dominantou bočního profilu jsou téměř výhružně vytažené blatníky a komplikovaná víceúrovňová záď zase vytváří dojem určité nahrbenosti, podpořený ještě vystrčeným střešním spojlerem.

Konzervativně smýšlející jedinci se v C-HR docela určitě nenajdou, ale jim se Toyota ani nesnaží zavděčit. Toyota tentokrát kouká na mladší zákazníky, kteří si C-HR zamilují jako něco úplně nového. Jako něco, co dalece vystupuje z poněkud fádní řady současných crossoverů.

Neotřelost celého konceptu se navíc nezastavuje pouze u exteriéru, ale pokračuje i uvnitř vozu. Hned při prvním otevření dveří zaujmou výplně s prostorovým, „diamantovým“ vzorem, jenž dále prostupuje celý vnitřní prostor. Kosočtverce jsou na čalounění sedadel, v černé stropnici, zkrátka všude možně. Vše přitom působí nadmíru solidně, kvalitně a najde se zde velká spousta sympatických detailů, ať už jde o prošívanou vrchní vrstvu palubní desky nebo o drobnou, ale o to hezčí hlavici voliče převodovky. Za volantem bych si uměl představit větší rozsah nastavení, neboť sedím trochu na krátké nohy. Na druhou stranu ergonomicky vynikající je dotykový displej infotainmentu s navigací, vystrčený do prostoru tak, že k němu nemusím sklánět zrak ze silnice. Jen by mohl celý systém fungovat o dost rychleji. Občas je to s ním na dlouhé lokte.

Co do praktičnosti, C-HR není zrovna na špici. Kufr má objem 377 litrů, na zadních sedadlech je místa sice dost, ale rozhodně to není vůbec nic pro klaustrofobiky. Prostor vzadu je lemován malinkými bočními okny a na dojmu nepřidá ani černá stropnice. Ač jsem se se svými 185 centimetry vešel, připadal jsem si jako v zákopu. Co ale na druhou stranu musím nutně ocenit, to je stylová, vyklápěcí klika zadních dveří. Ne snad, že by na ní záleželo, ale zadním pasažérům se bude určitě líbit, než se ponoří do světa klaustrofobie.

Přístup „uděláme to jinak“ aplikovala Toyota u C-HR i u motoru. Třeba dieselový motor v ceníku novinky vůbec nenajdete, neboť místo něj sáhla japonská značka po své zaběhnuté hybridní technologii. Pod kapotou tedy našel místo zážehový čtyřválec o objemu 1.8 litru, napojený na bezestupňovou převodovku CVT a také na elektromotor. Dohromady ale činí celkový výkon hybridního systému jen 122 koní, což není zrovna mnoho, zejména když se jedná o silnější ze dvou motorizací.

Jak odhalí již první kilometry, primárním kolbištěm C-HR v hybridním provedení je rozhodně město a intergalaktický crossover je tu jako ryba ve vodě. Díky přísunu elektrických Newtonmetrů od nízkých otáček se umí svižně rozpohybovat a nějaké to popojíždění či přeparkování zvládne i čistě na elektrický pohon bez zapnutého spalovacího motoru. Jinak ale s elektrickou jízdou moc počítat nelze. Stačí sešlápnout pedál plynu dál než o kousek jeho dráhy a motor je okamžitě nahozen. Tlačítko EV Mode sice vypadá, že by mohlo tento deficit řešit, ale ve skutečnosti spuštění benzínového motoru jen o kousek oddálí, takže je vlastně poněkud k neužitku.

Mimo město se situace s výkonem citelně zhorší. Technická data mluví jasně a stovka dosažená z klidu za 11 sekund nepředurčuje elektrifikovaný crossover k žádným velkým závodům. Potřeba akcelerace mimo město navíc znamená monotónní zvuk roztočeného motoru, jak CVT převodovka zrychluje v otáčkách maximálního výkonu. I přesto se ale C-HR hýbe jen poněkud ležérně a rychlá jízda nesvědčí ani spotřebě. Zatímco po městě si hybrid vystačí jen s pěti a půl litry na sto, dálnice je zhruba o litr víc.

To co ovšem C-HR ztrácí mimo město na výkonu, to dohání špičkově naladěným podvozkem. Zavěšení je sportovní, přesto ovšem ne nepohodlné, a C-HR se na něm pohybuje s lehkostí, bez náklonů karoserie a s neochvějnou jistotou. V tomto ohledu se tedy opravdu zadařilo a dobře odhlučněnou práci tlumičů ocení řidič i pasažéři jak ve městě, tak mimo něj.

Shrnuto podtrženo, C-HR je hodně zajímavý přírůstek do trochu fádního světa kompaktních crossoverů. Navenek vypadá jako všechny ty futuristické koncepty z výstav, uvnitř působí prémiovým dojmem a zvládne být i jakž takž praktické. Hybridní pohonné ústrojí se každopádně nejlépe cítí ve městě, což nelze říci o podvozku, který by zvládl i mnohem výkonnější motor a na okreskách by byl jako doma. Za základní C-HR s přeplňovanou dvanáctistovkou o výkonu 116 koní chce Toyota přinejmenším 489 900 korun. Za hybrid to potom dělá 629 900 korun.