Test: Hyundai ix35

SUV jihokorejské značky si pomalu budují svoje renomé a my jsme měli možnost otestovat menší model z prozatím dvoučlenné nabídky. Hyundai ix35 se k nám dostal se silným dvoulitrovým turbodieselem pod kapotou a zanechal po sobě vesměs kladný dojem sympatického a robustního pořízka.

Je také velice důležité zmínit, že ix35 aktuální generace prodělal loňský facelift. Na zevnějšku vozu bychom velké změny hledali jen marně, avšak vůz se svým designem přiblížil soudobým trendům. Na přídi i zádi najdeme dnes již skoro povinné množství LED diod a celkově o malinko agresivnější kukuč. Ohledání auta kolem dokola napoví i příznivé vyhlídky co se výletů do terénu týče. Spodek karosérie halí kryty zhotovené z černého plastu a nápis 4WD na zádi slibuje mnohé. Nenechte se však ošálit, minimální světlá výška vozu je podle technických údajů pouze poměrně slabých 170 mm a slíbený pohon všech 4 kol je řešen haldexem, který je určen spíše než do terénu, ke zvýšení stability a jistoty na silnici. I přesto však ix35 terénní vzezření nikdo neodpáře, zejména je-li zbarven, stejně jako náš testovaný, do hnědé bahenní metalízy.

Vnitřek vozu si odpouští veškeré výstřelky a místo exkluzivity a špičkového zpracování nabídne spíše jednoduchost a účelnost. V přední řadě nalezneme dvě pohodlná sedadla s dostatečným rozsahem nastavení, bohužel však postrádající výraznější boční oporu. Před místem řidiče se nalézají poměrné zvláštně tvarované budíky, mající tvar dvou seříznutých elips, skrývající poměrně hluboko umístěné palubní přístroje sestávající ze dvou budíků a jednoho displeje. Ten dostal v rámci faceliftu barevné provedení a v příjemně jednoduchém rozhraní poskytuje informace palubního počítače a základní nastavení. Druhá, rozsáhlejší část rozhraní s posádkou, je zajištěna dotykovým displejem, který vystupuje z palubní desky a tvoří tím tak její vrchol.

Pomocí onoho displeje dostáváme přístup k sympatickému systému navigace a médií. Ten funguje příjemně rychle, jeho prodlevy jsou prominutelné a je i přehledný. Bohužel stejně jako dříve testovaná i40 trpí tou drobností, že si nepamatuje některá uživatelská nastavení. Nejedná se o nic dramatického, ale ručně vypínat hlasové navádění navigace při každém jejím spuštění se časem omrzí.

Na zadních místech není místa přehršel, nicméně dva dospělí pasažéři, nebudou-li prostorově výraznější, se svezou bez obtíží. Velkým plusem prostoru zadních sedadel je absence středového tunelu, výrazně usnadňující plné obsazení auta pěti cestujícími. Dostatek místa pokračuje i v kufru, kde se nalézá hned 465 litrů zavazadlového prostoru, rozšířitelného sklopením zadních sedadel až na finálních 1436 litrů. Zavazadelník je navíc pohodlně přístupný skrz rozměrné páté dveře a nízkou hranu nárazníku.

Námi testovaný ix35 dorazil do redakční garáže v naprosto plné výbavě a také v nejvyšší možné specifikaci pohonu. Na primárně přední kola, na zadní potom příležitostně skrze spojku, se výkon přenáší od dvoulitrového vznětového čtyřválce, majícího velmi pěkných 135 kW. Stydět se motor rozhodně nemusí ani za točivý moment, jež pro verzi s automatem čítá 392 Nm, dostupných již v necelých dvou tisících otáčkách. Automat je stará známá šestistupňová klasika disponující hydrodynamickým měničem. Výsledkem jsou naprosto hladké rozjezdy a sotva postřehnutelné řazení, kdy se motor většinou jen laxně převaluje kolem dvou tisíc. Víc jej převodovka při poklidné městské jízdě pustí jen málokdy. Rozhodnete-li se vyždímat z motoru maximum, dojde na uzamčení měniče a nástup velmi příjemného zátahu, trvajícího od necelých dvou tisíc až zhruba do čtyř. Od 4500 otáček pomalu začíná červené pole otáčkoměru a v těchto hodnotách si už motor příliš nehoví. Bohužel se u převodovky projevuje typický neduh zbytečného roztáčení motoru při plném plynu až tam, kde už motor žádný výkon nepodává a zrychluje ledabyle.

Kromě automatického režimu nabízí převodovka i možnost sekvenčního řazení, prováděného přímo pákou voliče. To sice pomůže udržet motor v optimálních otáčkách, nicméně pokud by vás napadlo zajezdit si s ix35 sportovně, měla by vás rychle přejít chuť. Nejen, že je motor s převodovkou naladěn spíše na poklidnou jízdu a rychlé změny rychlostí nepřipadají v úvahu, ale je tu i faktor podvozku a řízení, který případné sportovní ambice rychle utopí.

Podvozek se především v městském provozu jeví až zbytečně tvrdý a přesto, že je dobře odhlučněn, snaží se místy ze své posádky vytřást duši. Tento deficit by se mohl mimo zástavbu ukázat jako plus, bohužel je zde strašák nezanedbatelné provozní hmotnosti, činící nemalých 1712 kg. 1655 mm vysoká karoserie se sice nemá tendenci v zatáčkách nadměrně naklánět, ale vůz zejména v rychlejších zatáčkách postrádá jistotu a projeví se i nekomunikativní řízení, odtahující řidiče od děje. Vedle volantu vlevo se nachází tlačítko, kterým lze ve třech módech regulovat tuhost posilovače. Jeho vliv na řízení je však jen velice malý a i když přidá trochu odporu při zatáčení, nezmění nic na tom, že se pořádně nedozvíte co se děje s přední nápravou.

Celkově tak podvozek působí trochu rozpačitě. Místo toho, aby bylo pérování nastaveno vysloveně pohodlně, a ladilo tak k umírněnému pohonnému ústrojí, je spíše tvrdé. Do města se tak vůz stává poněkud nepohodlným, ale mimo něj nemá vůbec žádné sportovní ambice. Jediná výhoda tužšího podvozku je tak v jízdě na delší trasy, kdy se iX35 náhle stává velice pohodlným a jízda zejména v přímém směru velmi příjemnou. SUV od Hyundaie je prostě plně oddáno klidné jízdě mimo město a bez blbnutí. Tehdy funguje motor spolu s podvozkem jedna ruka a auto je pocitově tam, kde by mělo být.

Spotřeba ix35 už na papíře hrdě přiznává, že nemá ambice být z nejnižších, a že pohodlný charakter motoru i převodovky zaplatíte po městě hodnotou 8.8 litru na každých sto kilometrů. Byl jsem mile překvapen tím, jak moc je tato hodnota přesná a nikoliv o třetinu nižší, jak tomu běžně u papírových spotřeb bývá. Město v závislosti na provozu a stylu jízdy lze zdolávat do devíti litrů, mnohdy i méně než slíbených 8.8. Mimo město jde spotřeba výrazně dolů a přesto, že by se o papírových 5.7 litrech na sto kilometrů dalo s úspěchem pochybovat, dostat se s klidnou nohou pod sedm litrů nečiní větší problém. Naše spotřeba po týdenním testu se ve výsledku vyšplhala na 8.5 litru na sto kilometrů, tvořených převážně městskou jízdou.

Korejská značka pro jednou opět ukázala, že zvládá poměrně hravě obsloužit všechny segmenty trhu. Kompaktní SUV má velice funkční a do pohodlí laděné pohonné ústrojí, které možná někoho zaskočí vyšší spotřebou, ale vykoupí se dynamikou, kterou ix35 propůjčuje. O něco hůř je na tom podvozek, který je do města naladěný zbytečně natvrdo a zároveň nedodává vysoké a poměrně těžké karoserii takovou oporu, jakou by potřebovala. V praxi tak zavěšení funguje nejlépe mimo město při klidné jízdě, kdy působí stabilně, a ačkoliv nemá ani nejmenší sportovní ambice, dokážete výkon dvoulitrového dieselu využít naplno. Za ix35 v testované, naprosto plné výbavě, obsahující mimo jiné třeba zmíněnou navigaci nebo panoramatické střešní ono, žádá Hyundai částku 824 790 korun. To je řekl bych přiměřená částka za kompaktní SUV v plné výbavě, které už vlastně ani nemůže být dražší.

Celkové hodnocení:	(6,0 / 8)
Motor:	(6,5 / 8)
Převodovka:	(6,0 / 8)
Podvozek:	(4,5 / 8)
Praktičnost:	(5,0 / 8)