Test: Mercedes-Benz SLC 200

Není ještě ani půlka října a přes okno slyším, jak venku už druhý den padá vytrvalý déšť. Přitom je to dnes přesně týden, co jsem se proháněl v kabrioletu krajinou zaplavenou sluncem babího léta. Vím, že to zní jako nechutně přeslazené klišé, ale faktem je, že kabriolety jsou továrnou na zážitky a nejmenší Mercedes není výjimkou.

Hned z první dobré by se slušelo říci, že model, o kterém se tady bavíme, se ještě před necelým rokem jmenoval nikoliv SLC, ale SLK. Teprve na přelomu roku došlo, stejně jako u mnoha dalších modelů značky, k faceliftu a souvisejícímu přejmenování, které mimochodem dává smysl. První dvě písmena jsou klasickou zkratkou pro „Sport Leicht“, používanou pro kabriolety od Mercedesu od nepaměti, „C“ na konci potom označuje náležitost k třídě C – tedy nejmenší z řady. Vidíte, zase jste o něco moudřejší.

Hned při prvním shledání s testovaným šedým SLC jsem byl trochu zaskočen tím, jak je auto v reálu malinké. Ano, věděl jsem, že má auto na délku jen velmi kompaktních 4.1 metru, ovšem žádné fotky vám neposkytnou onu reálnou představu, kterou získáte až naživo. Malé rozměry ovšem rozhodně neznamenají, že by SLC jakkoliv ztrácelo na své vážnosti a sportovním kukuči. Pořád se jedná o široce rozkročený roadster s dlouhým čumákem a výraznou přední maskou, který otočí na chodníku spoustu hlav, zejména potom tehdy, kdy se pohybuje se sundanou pevnou střechou. S nasazenou střechou zadní partie působí malinko ustřiženě, ale alespoň je na autě vidět, že bylo od prvopočátku navrhováno jako roadster.

Když už jsme u té střechy, ta je samozřejmě alfou a omegou celého auta. Její ovládání probíhá elektricky a v kufru je složená za 18 sekund. Když říkám v kufru, tak myslím opravdu v kufru. Zavazadelník je rozdělen pohyblivým platem, které je potřeba mít v dolní poloze, aby si na něj mohla střecha lehnout. Asi netřeba podotýkat, že v tomto případě už moc prostoru na zavazadla nezbývá, ale na to se tu pochopitelně nehraje. Opětovné nasazení střechy trvá podle mých stopek 21 sekund a stejně jako složení, lze jej provádět i za jízdy. Drobným omezením ovšem je, že při zahájení celého procesu musí auto stát, nebo se pohybovat pouze krokem. Teprve když se mechanizmus rozjede, může se rozjet i auto. Podstatné je, že když začnete hýbat se střechou na světlech a vyskočí na vás zelená, můžete se normálně rozjet a nebrzdit provoz.

Interiér je přesně takový, jaký má ve dvoumístném roadsteru být. Po otevření dveří upadám do velmi nízko položené kožené sedačky, vedle mě se nachází středový tunel, další sedačka…a to je všechno. Místa tady popravdě moc není, kdo nemá rád stísněné prostory, bude při zatažené střeše pěkně nesvůj a asi neocení, že jej z jedné strany usurpuje středový tunel a z druhé strany dveře. Já se ale interiérem rád nechám obklopit, takže kladně hodnotím fakt, že se za volantem sedí v prakticky ideální pozici – téměř na zemi, s nohama před sebe a s volantem hodně blízko tělu.

Přímo přede mnou se nachází klasická dvojice otáčkoměr-rychloměr, doplněná displejem palubního počítače. Středový panel je ještě „stará škola“ Mercedesu a nechybí zde klasická numerická klávesnice a tlačítka na přepínání v infotainmentu, jehož displej trčí z palubní desky. Důležitějším ovládacím prvkem je ale klasické otočné a směrové kolečko, před nímž se nachází srandovně malá páčka voliče převodovky. Co se samotného infotainmentu týče, funguje slušně rychle a ovládání je logické, jen ta obrazovka už v dnešní době působí trošku malá.

Dost ale studování tlačítek a točítek, je čas otočit klíčkem k zapalování a vydat se na cestu. Motorizace 200 znamená, že pod kapotou najdeme řadový čtyřválcový dvoulitr, přeplňovaný turbem. Jedná se o jeden z těch slabších motorů a na zadní kola skrze devítistupňovou automatickou převodovku přenáší 185 koní. Mnozí si teď říkají, že se přece jedná o sportovní roadster a ten by měl mít výkonu na rozdávání, ale je třeba vzít v potaz hmotnost těsně přes 1400 kilogramů, s níž není SLC žádný cvalík.

Výsledkem je, že auto jede víc než pěkně. Motor pružně a kultivovaně táhne už od nízkých otáček, a když je třeba svižnějšího zrychlení, stačí dvoulitr popohnat nad úroveň třech a půl tisíc. Zde se rozhoupe k solidním výkonům, umí důstojně rychle předjíždět a dokonce se ozve i pěkným, řízným zvukem. Ten lze podpořit ještě režimem Sport+, ve kterém je otevřená výfuková klapka. Při přeřazení v otáčkách potom nechybí ani efektní střelení do výfuku.

Převodovka řadí povětšinou naprosto hladce a stejně hladké jsou díky hydrodynamickému měniči i rozjezdy, ale občas působí ústrojí dojmem, jako by nevědělo, co má dělat. Po městě se mi často stávalo, že převodovka nechala dlouho viset otáčky nad dvěma tisíci za minutu, i když už jsem dál nezrychloval a jen čekal, kdy se uráčí přeřadit. Při prudkém sešlápnutí plynu se zase stávalo, že převodovka podřazovala nadvakrát, než našla tu správnou rychlost. Sotva jsem se tak dostal mimo město, volil jsem často možnost řadit pádly pod volantem. Ty sice nedovolují rychle podřadit o několik rychlostí, ale jinak na ně převodovka reaguje svižně. Navíc mě docela zaujalo, že motor v nejvyšších otáčkách neztrácí elán a má smysl jej roztočit až do šesti a půl tisíce. Tady začíná červené pole a převodovka přeřadí sama i bez podnětu pádlem. Při maximální akceleraci jsem toho hodně využíval a nechával ústrojí, ať řadí nahoru samo. Co se spotřeby týče, mimo město se lze dostat na nějakých osm litrů na sto, ovšem po městě je spotřeba spíše desetilitrová.

Ať už jsem se ale pohyboval ve městě nebo mimo něj, vždy jsem ale ocenil služeb velmi dobrého, adaptivního podvozku. Kdo chce s SLC jezdit opravdu v klidu, možná by v komfortním režimu ocenil i trochu měkčí nastavení, ale díry v silnici jsou odfiltrovány důstojně a práce podvozku je navíc slyšet jen minimálně, což je u kabrioletu relativně vzácností. Celkově se SLC kroutí jen opravdu málo a nějaké zvuky jsou slyšet teprve na velkých nerovnostech a s nasazenou střechou, která má tendence povrzávat.

Při sportovní jízdě se SLC stává až obdivuhodně zábavnou hračkou. Karoserie se naklání jen decentně a auto se mrštně vrhá za řízením s rychlým převodem a tuhým odporem posilovače. Zejména složená střecha v kufru potom vozu dává lehce přetáčivý, ale příjemně čitelný charakter. ESP bohužel nejde zcela vypnout, ale jde přepnout do sportovního režimu, kdy dovolí i nějaké to mírné sklouznutí zádě na výjezdu.

I kdyby ale vypnout šlo, tak na nějaké velké driftování to se základním dvoulitrem stejně není. Kdo chce jezdit opravdu rychle, měl by sáhnout po verzi SLC 300. Verze 200 je hlavně o poklidné jízdě s větrem ve vlasech, kterého si užijete tak akorát. Pokud necháte při stažené střeše vytažená okna a vyklopíte deflektory za ochrannými oblouky, fouká do interiéru jen mírně. Ano, vítr vám samozřejmě vlasy trochu počechrá, ale není to koneckonců ten důvod, proč si koupit kabriolet? Horší to budou mít jen jedinci nad 190 centimetrů výšky, kteří už budou na SLC celkově trochu velcí. Já se 185 centimetry jsem si připadal přiměřeně. Na úplný závěr jsem si nechal ještě jednu geniální věc, kterou jsem si během týdenního testu naprosto zamiloval. Je jí systém AirScarf (přeloženo jako „Vzdušná Šála“) který skrze výdechy v opěrce hlavy fouká pasažérům teplý vzduch za krk. Venku potom nemusí být ani nijak velké teplo, aby se jízda bez střechy stala maximálně příjemnou.

Takže kolik za tento malý, ale naprosto plnohodnotný kabriolet s příjemně nastaveným podvozkem, potentním motorem a místy lehce zmatenou převodovkou dáme? Základní cena za verzi SLC 200 činí 1 061 170 korun, pokud zvolíte manuální převodovku. Příplatek za automat je 64 287 korun, za navigaci 15 307 korun, za AirScarf 12 551 korun a je jen na vás, kam budete pokračovat.