Test: Toyota Hilux

Chcete, aby váš vůz na denní dojíždění vynikal nad vším a nade všemi nikoliv svou cenou, ale svou velikostí? Jezdíte si několikrát ročně pro fůru uhlí do dolu přímo ke zdroji, nebo si taháte svůj mobilní dům s sebou na každou dovolenou? Velká SUV už dávno nejsou tím autem, které potřebujete. Teď frčí velké pick-upy!

Tedy, abych byl zcela přesný – velké pick-upy v našich končinách (zatím) tolik nefrčí. Domovským trhem velkých aut s korbou je především Severní Amerika, kde se navíc lze dostat i k výrazně větším kouskům, než jaké nabízí značky pro Evropu. Vezměme třeba v potaz, že Toyota Tundra, určená na americký trh, má v kombinaci se čtyřdveřovou kabinou a krátkou korbou 5.8 metru délky. Oproti tomu testovaný Hilux nabízí při stejné konfiguraci délku „jen“ 5.3 metru.

To ovšem ani v nejmenším neznamená, že by evropský Hilux jakkoliv tratil na vážnosti. Modrý ingot působí na českých silnicích a v porovnání s ostatními účastníky provozu přímo giganticky a podobně se cítí řidič za jeho volantem. Do interiéru oděného v černé kůži se nenastupuje, ale spíše šplhá, přičemž může přijít vhod stupínek na chromované trubce, táhnoucí se pode dveřmi. Uvnitř auta se, jak už to u pick-upů tohoto typu bývá, nijak významný luxus nekoná. Přesto ale nemám ani trochu pocit, že jsem nasedl do pracovního stroje. Vše kolem dokola je pěkně zpracováno, je tu spousta držáků na všechno možné, ale i okrasné prvky se saténově stříbrným vzhledem. Členitá palubka disponuje vystupujícím displejem navigace, v jehož rámečku se nachází několik dotykových tlačítek. Systém sám o sobě funguje vcelku svižně a jeho ovládání je logické.

Za koženým volantem se sedí rozumně vysoko a v kapličce přede mnou se rýsuje dvojice klasických budíků, doplněná displejem palubního počítače. Co se rozhledu týče, ten je pochopitelně bezkonkurenční. Aby také ne, když se lidem sedícím ve vyvýšených autobusech koukáte z očí do očí. Snad jen vysoká kapota a hlavně dlouhý ocas v podobě korby mají za následek, že prostor bezprostředně okolo auta zůstává řidiči trochu utajen. Opravdu mimořádným pomocníkem je tu proto couvací kamera, díky které není manipulace s 5.3 metru dlouhým autem děsivá ani pro méně zkušené řidiče.

Samozřejmě jedním z nejpádnějších důvodů, proč se rozhodnou pro pick-up, je jeho praktičnost. Hilux tady za svými konkurenty ani v nejmenším nezaostává a kromě toho, že sám o sobě uveze něco přes tunu, lze za něj na tažné zařízení zapřáhnout další tři a půl tuny. Velká korba prakticky čtvercového tvaru má 1525 mm na délku, 1540 mm na šířku a klasickému sklopnému víku, jenž může posloužit jako pikniková lavička, dělá společnost ještě nahoru výklopný kryt, asistovaný dvojicí hydraulických vzpěr. Zrovna k němu mám ovšem výhradu, protože zavírání krytu vyžadovalo hodně síly a jediný opravdu spolehlivý způsob, jak jej zavřít, bylo skočit na něj celou vahou. Teprve tehdy zacvakly oba jeho zámky, ale že by plastový dekl působil nějak odolně proti otevření, o tom se mluvit nedá. Zrovna to ovšem mohla být závada konkrétního kusu a dost možná by stačilo celý kryt jen lehce doseřídit. Co se vnitřního prostoru týče, ten je prakticky srovnatelný s libovolným větším osobákem. Dospělí pasažéři na zadních sedadlech mají dostatek místa pro nohy a hlavu, nicméně trojice lidí se tu bude trochu mačkat rameny.

Jízda s autem podobného zaměření a proporcí, ať už po městě nebo mimo město, má svoje zajímavá specifika. Vezmu to od těch horších. Než si koupíte svůj Hilux, je vhodné se přesvědčit, že ho bude kde parkovat. Nacpané sídliště města může být totiž úhlavním nepřítelem pick-upu a místa pro podélné parkování, kam by se normální osobáky hravě vešly, vám mnohdy zůstanou zapovězena. V podzemních garážích a podobných prostorách problém není, zase do takových rozměrů Hilux nenarostl, ale i tak se budete muset smířit s tím, že ze spousty míst prostě budete koukat ven do uličky.

Vnějšími rozměry však nevýhody Hiluxu z běžného života končí a následují jen a pouze klady. Je potřeba si totiž uvědomit, že se jedná auto s vysokým a extrémně robustním podvozkem, disponující velkými koly obutými v ještě větších pneumatikách. Výsledkem je, že nástrahy silnic, které běžně objíždíte či přejíždíte s přepečlivou opatrností, dává si Hilux ke svačině. Výmol, příčný práh, rozbité kolejiště, propadlý kanál, propadlá silnice, propadlý povrchový důl… To všechno a mnohem víc absolvuje Hilux s absolutní sebejistotou a na dění pod sebou upozorní jen decentním, nijak nepříjemným zhoupnutím, či u velkých nerovností poskočením. Samozřejmě, že o komfortu srovnatelném s moderními SUV se zde nedá hovořit, ale přežijete-li živější, nezatíženou zadní nápravu, od které se občas přenese právě ono poskočení, není se čeho obávat. I ve chvílích, kdy by vám bylo běžného osobáku vysloveně líto, můžete si být jisti, že podvozek Hiluxu rozhodně nijak netrpí. Stejně tak netrpí třeba ráfky v případě, že s nimi při parkování najedete na obrubník. Vysoká guma žádné poškození nedovolí.

Komfort a pocit sebejistoty bychom tedy měli, ale co takové jízdní vlastnosti a dynamika? Zde vstupuje do hry pochopitelně i motor, který bohužel není tak mocný, jak by se při prvním pohledu na auto mohlo zdát. Zatímco mohutný exteriér Hiluxu přímo vyzařuje ohromnou sílu, pod rozměrnou kapotou se nachází jen relativně skromný naftový čtyřválec o objemu 2.4 litru, jehož výkon činí 150 koní a točivý moment 400 Nm. To sice není málo, ale na auto s pohotovostní hmotností přes dvě tuny to není ani hodně. Motor je spojen s automatem klasické konstrukce, který velmi inteligentně řadí a často nechává odemčený hydrodynamický měnič. Výsledkem tedy je, že auto po puštění plynu po silnici „klouže“ téměř jako na neutrál.

Po městě se umí Hilux pohybovat poměrně svižně, ale mimo město mu citelně chybí elán a jak dojde na dálnici, občas musí převodovka do kopců i podřadit. Krom toho má motor při zátěži nehezký akustický doprovod a do interiéru se ozve hlasitým chrčením. To je trochu škoda, neboť silniční schopnosti velké Toyoty nejsou vůbec špatné. Vysoká karoserie se v zatáčkách sice naklání, ale auto drží slušně stopu a nedotáčivost přichází docela pozdě. Jen na mokru je třeba dávat pozor na již zmíněnou odlehčenou záď, která při akceleraci ze zatáček ráda uklouzne.

Citelně nejlíp je ale Hiluxu v terénu, jehož nástrahy zvládá bez mrknutí oka. Jakmile se otočením přepínače připne pohon všech kol, případně se ještě přepne na redukci do extrémně těžkého terénu, vydrápe se pick-up prakticky všude. Nájezdové i přechodové úhly vystačí i na ostré terénní zlomy a vstoupí-li do cesty voda, není třeba se jí obávat až do 700 mm hloubky. Pro ty nejhorší případy je tu připravena i uzávěrka zadního diferenciálu.

Po zvážení všech faktorů, které přináší život s velkým pick-upem, je potřeba uznat, že o autech jako  Hilux má smysl uvažovat nejen coby o pracovních nástrojích, ale také jako o rodinných dostavnících. Takový Hilux totiž nabídne obrovskou užitnou hodnotu, vynikající přepravní kapacitu, ale i vysokou úroveň komfortu a schopnost probít se skrz každý myslitelný terén. Pihou na jeho kráse potom budiž motor, jenž je v nabídce osamocený a zasloužil by nějaké ty koně navíc. Alespoň, že jeho spojení s automatickou převodovkou funguje na výbornou a že se spotřeba vejde téměř bez výjimky do deseti litrů.

Zbývá tedy poslední otázka – kolik? Budeme-li brát v potaz pouze verze vybavené čtyřdveřovou kabinou Double Cab, jsme se základní výbavou Base a šestirychlostní manuální převodovkou na částce 825 220 korun. Testovaná nejvyšší výbava Executive, která dodává jak technologie, tak i šmrnc, stojí ve spojení se šestistupňovým automatem 1 024 870 korun.