Test: Toyota Corolla 1.6 Valvematic

Maximalizace užitné hodnoty byla vždy cílem mnoha a mnoha řidičů. Modelů, které se snaží vyniknout v poměru cena a výkon, je hned celá řada, ale faktem je, že v dané disciplíně exceluje jen několik. Jen jednomu z nich se potom daří natolik, aby mohl v katalogu hrdě prohlásit „Nejprodávanější auto světa“.

Oním nejprodávanějším autem je Toyota Corolla a víte vy co? Hned po prvním usednutí do její současné, mimochodem jedenácté generace, jsem okamžitě pochopil, proč tomu tak je. Za danou cenu totiž nezbývá říci nic jiného, než že je Corolla svým způsobem dokonalá. Je to auto, kterému ani po delším soužití prakticky nebudete mít co vytknout. Samozřejmě, že se nejedná o auto, které vás bude vysloveně bavit, budete se za ním otáčet na parkovišti a těšit se na zážitky za jeho volantem. Taková Corolla není. Ty běžné věci nicméně zvládá s naprostou grácií a bez mrknutí oka.

Vezměme to ovšem popořadě. Při pohledu zepředu současná Corolla sice lehce připomíná UFO a nemusí se líbit zdaleka každému, nicméně faktem je, že koukáte na vůbec nejodvázanější prvek celého auta. Už boční, lehce vyšší silueta napoví, že tady se žádné výstřelky nekonají a že cílem Corolly rozhodně není zaujmout.

Pokud by ve vás ona sci-fi příď přece jenom vyvolala dojem, že se uvnitř auta ukrývá nějaký supermoderní interiér, musím vám oznámit, že se ničeho podobného nedočkáte. Interiér je prostý a jednoduchý, nicméně ergonomicky perfektní a také vzorově zpracovaný. Látková sedadla jsou příjemně tuhá, pozice za volantem uvolněná a s rozhledem do všech stran. Přímo přede mnou se nachází dvojice klasických budíků, doplněná až obdivuhodně hezkým displejem palubního počítače, jehož plynulé animace mu mohou závidět leckteré výrazně dražší značky. Uprostřed palubky se potom nachází rozměrná plocha černého lesklého plastu, ve které je elegantně vsazen dotykový displej navigace. Ten by sice mohl přidat na rychlosti a také mapové podklady existují i lepší, ale v dané třídě se jedná stále o nadprůměr.

Zadní místa poskytnou zcela dostatečný prostor pro dva dospěláky. Místa pro nohy je tu habaděj, a kdyby náhodou došlo na přepravu trojice osob, bude se hodit i rovná podlaha v prostřední části. Nad hlavou místo úplně nepřebývá, ale se 185 centimetry jsem se posadil naprosto pohodlně a měl jsem ještě i malou rezervu. Kufr oplývá velmi solidním objemem 452 litrů a jediné, co může jeho použitelnost lehce omezit, je drobně limitující vstupní otvor, daný krátkým převisem zádi a tedy i kratším víkem. Jedná se ale o klasický čtyřdveřový sedan, takže tady vstupy do kufru nikdy nebyly zrovna výsadou.

Do současné Corolly lze volit jeden ze tří motorů. To sice nezní jako mnoho, ale vybere si tu prakticky každý. Základem nabídky je atmosférický čtyřválec 1.33 Dual VVT-i, nabízející 99 koní. Naftová kultura je zde zastoupena přeplňovaným čtyřválcem 1.4 D-4D, jenž má 90 koní a já jsem vyzkoušel třetí a nejsilnější motor. Je jím opět atmosférický benzínový čtyřválec, tentokrát o objemu 1.6 litru, který na přední kola skrze šestistupňový manuál posílá 132 koní výkonu.

Z těchto údajů lze vcelku jasně vyčíst, že Corolla rozhodně není žádný dravec, ale o to tady ani nejde. U Corolly jde hlavně o kultivovanost a to v každém jejím aspektu. Motor v přední části jen tichounce přede a při městské jízdě, když udržíte otáčky do zhruba tří tisíc za minutu, o něm vůbec nebudete vědět. A prakticky stejné je to se vším okolo. Spojka chodí až neuvěřitelně lehce, řazení má sice delší chod, ale páka se v kulise posouvá s minimálním odporem a vždy s neomylnou přesností. Řízení je po městě tak akorát přeposilované, aby s ním nikdo nebojoval, ale sotva dojde na jízdu mimo město, umí ve vyšších rychlostech adekvátně přituhnout, takže se vůz příjemně vede. Zkrátka a jednoduše, jízda s Corollou je až obdivuhodně snadná a příjemná. Může být samozřejmě i trochu nudná, ale jak už bylo řečeno ze začátku, tady se nebavíme o autě, za jehož volantem máte sbírat zážitky a zkušenosti.

Podvozek je samozřejmě nedílnou součástí toho všeho a funguje v dokonalé symbióze se zbytkem. Zavěšení po městě doslova hltá nerovnosti, na čemž mají svůj podíl i rozumně malá, šestnáctipalcová kola. Corolla z vás duši rozhodně nevytřese a navíc se pochlubí i nadmíru solidním odhlučněním. Ani od zadní nápravy, tvořené jen jednoduchou torzní příčkou, nejsou slyšet žádné nepřístojné zvuky. Mimo město působí podvozek jistým a pevným dojmem, ale probudí-li se ve vás touha po rychlejší jízdě, snadno jej vyvedete z míry. Komfortní odpružení pustí karoserii do větších náklonů a celé auto vám dá opět najevo, že tohle není jeho parketa.

Nějaké velké radovánky navíc nejsou ani doménou motoru. Točivý moment atmosférické šestnáctistovky činí 160 Nm a je dosahován až při relativně vysokých 4400 otáčkách za minutu. V praxi to tedy znamená, že první polovina otáčkoměru vystačí jen pro hodně klidnou jízdu po městě. I tady ale může nastat situace, kdy ve stoupání motor na čtyřku prostě netáhne. Abyste mohli dynamicky zrychlovat či předjíždět, musíte si podřadit klidně i o dvě rychlosti a vydat se s motorem do vyšších otáček. Tady se čtyřválec poprvé trochu ozve do interiéru a udělí Corolle důstojné zrychlení. Žádné zázraky však neočekávejte, zrychlení z nuly na sto se koneckonců dostavuje za rovných deset sekund, takže Corolla sice nepatří mezi ty nejpomalejší sedany, ale není ani zdaleka rychlá.

Motor, který je potřeba více vytáčet, může samozřejmě vyvolat obavy o zvýšenou spotřebu, ale i tuto oblast mají v Toyotě v malíku. Po městě a spíše svižným tempem, nerostla spotřeba přes sedm a půl litru na sto kilometrů a sotva jsem se dostal mimo město, dařilo se mi bez sebemenšího problému držet do sedmi litrů na sto. Nádrž o objemu 55 litrů mi tak bez zaváhání vystačila na nějakých 750 kilometrů.

Ve výsledku se musím přiznat k jedné věci. Už velmi, ale opravdu velmi dlouho se mi nestalo, abych na nějakém autě horko těžko hledal cokoliv, co bych mu objektivně vytknul. Motor by snad mohl být o kousek výkonnější a v době dnešních turbomotorů působí jeho chování trochu zastarale, ale i to se dá vyřešit tím, že si prostě podřadíte. Vše ostatní funguje prakticky na výbornou, a jak jsem již jednou řekl – není tu nic, co by vás vysloveně dostalo do kolen nebo nadchlo, ale zároveň tu není nic, co by vás jakkoliv zklamalo. Ovládání celého auta je potom geniálně jednoduché a snadné, takže Corollu lze bez okolků doporučit třeba i začátečníkům nebo lidem, co řídí jen málo. Za celkovou ergonomii, kultivovanost a sladění celého auta, by zasloužila Toyota jedničku s hvězdičkou. Ale tu už vlastně dostala tím, že se jedná o nejprodávanější auto světa. Pádnější argument snad ani neexistuje.

Kdyby tu těch argumentů bylo přece jenom málo, pořád je tu cena, kterou jsem během celého článku několikrát naťukl. Základní Corolla s výbavou Live a motorem 1.33 Dual VVT-i totiž vychází na 369 900 korun a tato částka už nijak zásadně neroste. Testovaný vůz měl druhou výbavu Active a motor 1.6 Valvematic, což je samo o sobě za 429 900 korun. K této ceně se přičítají ještě dva příplatkové pakety – jedná se o Trend+ za 25 tisíc, obsahující mimo jiné litá kola, senzory stěračů, vyhřívání sedadel a parkovací senzory, a dále paket LED za 15 tisíc, který přidá Bi-LED světlomety s ostřikovači. Paket Chrom s lesklými bočními lištami oken a lištou kufru za 8700 je pouze věcí vkusu, stejně jako metalíza za 15000. Celkem to tedy za testovaný kus, obdařený mimo jiné navigací, dvouzónovou kllimatizací a spoustou dalších věcí, dělá 493 600 korun. A to je velmi dobrá nabídka.