Test: Dacia Sandero Stepway

Když se Renault na přelomu tisíciletí rozhodl udělat z rumunské Dacie svou levnou značku, nabízenou mimo jiné i v celé Evropě, dost možná ani nečekal, že se dočká tak solidních prodejů. Dacia je pro svou cenu mimořádně úspěšná a právě cena je výjimečně prvním faktem, kterým otevřu test na Sandero Stepway.

Hatchback Sandero totiž v nejvyšší výbavě Stepway Outdoor, zahrnující mimo jiné třeba vnější ochranné prvky karoserie, vyšší podvozek, navigaci, klimatizaci, tempomat a několik dalších drobností, vychází podle ceníku na 294 100 korun. A to je dostatečně nízká suma na to, abyste Dacii odpustili spoustu nedokonalostí. Nějaké by se samozřejmě našly, ale i tak lze docela úspěšně prohlásit, že Sandero Stepway nabízí za málo peněz velkou spoustu muziky.

Ačkoliv může Sandero vypadat navenek i velmi chudě (v základní výbavě Acces za 174 900 korun zde nehledejte ani lakované nárazníky), Stepway v blankytně modré barvě, s členitými off-road nárazníky a šedými litými koly vypadá prostě a jednoduše důstojně. Samozřejmě se zde nebavíme o autě, za kterým se budete chtít otáčet, ale na druhou stranu ani o autě, za které byste se museli při příjezdu na třídní sraz stydět.

Interiér je prostý, plastový a v mnoha ohledech poněkud retro, ale s výjimkou chybějící loketní opěrky, za kterou si lze případně připlatit, jsem nenašel asi nic, co by bylo vyloženě špatně. Řadicí páka pětistupňové převodovky sice nedomyšleným švem na zadní straně trochu škrábe do ruky a otočný ovladač sklonu světel je v dnešní době velmi raritní záležitostí, ovšem to jsou jen drobnosti. Na druhou stranu je tu třeba důstojně rychlý displej navigace, jehož ovládání je navíc geniálně jednoduché a od první chvíle zřejmé.

Do měkkých, jednoduše tvarovaných sedadel, pojme interiér v případě potřeby i čtyři dospělé pasažéry. Snad jen vyšší řidiči zatouží po možnosti přitáhnout si volant blíže k sobě, teleskopický sloupek řízení bohužel není k mání ani za příplatek. Přístrojová deska se sestává ze dvou prostých budíků a z jednobarevného displeje, který příliš funkcí nepobral. Palivoměr má jen osm velmi orientačních segmentů a občas jsem musel chvíli bádat, co vlastně jednotlivé hodnoty na palubním počítači znamenají. Poněkud zmatečné piktogramy nedávají zrovna dobrou nápovědu.

Zavazadelník s objemem 320 litrů a vysokou nákladovou hranou je při velikosti auta adekvátní a dostačující. Sandero nabízí pro případ potřeby samozřejmě i možnost sklopení zadních sedadel.

Pod kapotou testovaného vozu nalézám nejsilnější benzínový motor v nabídce. Je jím tříválec 0.9 TCe z dílen Renaultu, jehož výkon činí skromných 90 koní a točivý moment 140 Nm. V katalogu mu dělá společnost ještě stejný výkonný turbodiesel 1.5 dCi, který sice nabízí hned 220 Nm, ale v oblasti dynamiky za benzínovým tříválcem zaostává. Zatímco 0.9 TCe vyžaduje ke zrychlení z nuly na sto jen 11.1 sekundy, vznětový 1.5 dCi zvládne stejný sprint za 11.8. Nejmenší benzíňák lze zároveň jako jediný pořídit také s robotizovanou automatickou převodovkou, či dokonce s alternativním pohonem na LPG.

Motor má sice typicky tříválcový projev, zahrnující mírné vibrace na volnoběh a drnčivý zvuk při zátěži, ale na druhou stranu mu nelze upřít, že po městě si s 1040 kilogramů vážícím Sanderem vcelku hravě poradí. Nějaké velké závodění očekávat nelze, ale když se vezme za plyn, upaluje Dacia svižně.

Je nicméně potřeba počítat s obrovskou neochotou, kterou motor projevuje v nízkých otáčkách.  Dokud motor nepřekročí dva tisíce otáček a turbodmychadlo nezačne dávat plnící tlak, je tříválec zcela letargický. Teprve potom se odhodlá a podává točivý moment skrz zbytek otáčkového spektra, než mu před šesti tisíci začne docházet dech. Gradování výkonu tu zcela chybí, ale v daném případě by o něj stejně nikdo nestál. Řazení pětistupňové převodovky je slušně přesné, škoda je jen větších vůlí v páce a také občasného zadrhávání kolem středové polohy.

Vzhledem k pohonnému ústrojí by byly jakkoliv řízné nebo dynamické jízdní vlastnosti Sandera spíše na škodu. Je tedy jen rozumné, že malá Dacia obdržela měkčí podvozek, který sice slušně filtruje nerovnosti, ale o svojí práci dává do interiéru hodně slyšet. Jak napovídá samotné plastové zpracování vnitřního prostoru, na izolačních materiálech se šetřilo, takže ač se nad menšími nerovnostmi přenesete v pohodlí, výrazně o nich uslyšíte. Jakékoliv svižné projíždění zatáček kvituje Sandero s nevolí. Karoserie se dost naklání a dvakrát příjemné v tomto ohledu není ani přeposilované řízení s náznakem gumovosti. Často se od něj také přenesou různé síly do volantu, který sebou při přejezdu některých nerovností škubne.

Sandero zkrátka a dobře není bez chyby, o tom nelze polemizovat. Ať už ale vypíchnete kteroukoliv nedokonalost či špatnou vlastnost, vždy budete umlčeni již zmiňovaným faktorem ceny. Za necelých 300 tisíc v takřka nejvyšší výbavě je totiž Sandero slušným autem a svou práci důstojně vykoná. Benzínový turbomotor 0.9 TCe v tomto případě není špatnou volbou a potěší i úspornost. Spotřeba se v průběhu testu pohybovala i při městském provozu kolem sedmi a půl litru na sto.