Test: Renault Megane 1.2 TCe

Renault v poslední době drasticky přezbrojuje, mění se tvary, přibývají technologie a všechny myslitelné aspekty letí směrem vzhůru. Po MPV Espace a manažerském sedanu Talisman, přichází na řadu i stálice portfolia v podobě Meganu. I hatchback nižší střední třídy oplývá novými světlomety a také povedeným přeplňovaným čtyřválcem.

Zevnějšek nového vozu musí každý hodnotit po svém. Mně se zcela překopaný vzhled přídě líbí, ovšem vzhledem k naprosto odlišnému přístupu věřím, že bude mít i řady odpůrců. Jisté je snad jen to, že pohled na blížícího se Megana s rozsvíceným denním svícením, zasahujícím až do prostřední části nárazníku, vypadá prostě dobře. A pokud se předek někomu přece nelíbí, nechť kouká na nového Megana zezadu. Nízké koncové lampy vytažené až ke znaku uprostřed jsou designově výborným prvkem, stejně jako decentní, přesto však hezky přiznaná výfuková koncovka. Dojem může drobně kazit snad jen couvací kamera, necitlivě umístěná do středu kosočtvercového znaku.

Otevírám dveře a koukám do interiéru. Ani zde nezůstal oproti předchozí generaci kámen na kameni. Vše je nové, příjemně zpracované a sálá na posádku takovou aurou, jako by se jednalo o interiér z auta vyšší třídy. Za jediný viditelný nedodělek lze považovat jen středový panel, který při obsazení menší verzí dotykového displeje působí, jako by zde něco chybělo. Nechybí zde ale vůbec nic a po obří obrazovce orientované na výšku jsem si za dobu testu rozhodně neposteskl. Ta malá umí totéž, své úkoly zvládá s rychlostí a nenechá vás na nic čekat. Naopak jsem byl rád za to, že se kompletní ovládání klimatizace nachází pod obrazovkou, kdežto u velké verze jsou některé věci ukryty a je třeba ťukat přímo na displej.

Coby řidič usedám do sportovně vyhlížejícího sedadla, kombinujícího na svém povrchu hned trojici materiálů. Zatímco vnější, nedotykové části jsou koženkové, hlavní část sedáku a opěráku je z textilu se síťovaným vzorem a exponovaná místa jsou z jemného semiše. Sedadlo samo o sobě se sice sportovně tváří, ale po usednutí hraje zejména na komfortní notu. Tolik výrazné boční opory těla se ukáží jako vcelku měkké, což je sice fajn při rozvalování na delších cestách, na druhou stranu ale v zatáčkách zdaleka tolik nepodrží.

Pohled přímo přede mě odhaluje stejný přístrojový panel, jaký jsem už nedávno viděl při testování modelu Talisman. Analogové ručičky teploměru a palivoměru jsou zde doplněny displejem ve střední části, který primárně zobrazuje otáčkoměr s rychloměrem uprostřed. Zobrazované hodnoty jdou ale přepnout podle jízdního režimu, takže lze koukat i na velký rychloměr nebo na ekonoměr (který je vlastně jen maskovaný otáčkoměr). Hezkým prvkem je také head-up displej, zobrazovaný na průhledovém štítku, který navíc při každém nastartování efektně vyjede z palubní desky. Jedná se o detail, kterým jistě zaujmete spolujezdce, ale proč Renault nezvolil raději tradičnější promítání na přední sklo, to mi zůstává záhadou.

Se svými 184 centimetry se mohu posadit za sebe na zadní sedadla, ovšem je to tady poněkud na těsno. O místo nad hlavou nouze není, ale vyšší postavy s delšíma nohama budou bojovat o prostor před sebou. Pochválit se nicméně musí neošizené sedáky, které jsou dostatečně dlouhé a nejsou uložené na plocho, takže podepřou celá stehna. Kufr je s objemem 384 litrů lehce nad průměrem třídy, majitele se sklony ke stěhování nábytku ovšem nepotěší vyšší nákladová hrana. Naopak 1247 litrů, které vzniknou po sklopení zadních sedadel, nabízí slušnou přepravní kapacitu.

Jak již bylo řečeno v samém úvodu, pod kapotou hostí Megane čtyřválec, jenž i přes skromný objem 1.2 litru posílá předním kolům pěkných 130 koní výkonu. Jedná se zároveň o nejsilnější motor v nabídce běžných verzí. Nad ním stojí už jen benzínová šestnáctistovka o výkonu 205 koní a naftový motor stejného objemu o výkonu 165 koní, oba náležící sportovně laděné verzi GT. Ta v nabídce Renaultu slouží jako taková přípravka na ostrý hot-hatch s přídomkem RS.

Zpět však k našemu o poznání skromnějšímu agregátu, který od samého začátku předvede příkladně sametový a v interiéru prakticky neslyšný chod. Po městě se s Meganem díky lehké spojce a patřičně přesnému, snadnému řazení lze pohybovat s lehkonohou samozřejmostí, nicméně je potřeba počítat s výraznější prodlevou turba, která je velmi malým agregátům bohužel vlastní. Zejména v otáčkách do dvou tisíc za minutu jsou reakce na plyn laxní a motor potřebuje chvilku na nadechnutí. Sotva ale dodá turbodmychadlo potřebný šťouchanec, přichází plynulý a silný nástup točivého momentu, který přetrvá skrz takřka celé spektrum otáček. Teprve při dosažení nějakých pěti a půl tisíc za minutu projeví motor jistou neochotu k dalšímu zrychlení. Po městě a v nižších rychlostech je síly k akceleraci dostatek, předjíždění ve vyšším tempu už vyžaduje poněkud důmyslnějšího plánování.

Vzhledem k praktikovanému downsizingu, který postupně dovedl motory až k hranici jednoho litru, chtěl by řidič očekávat výrazně nižší spotřeby než dříve. Jenže to v případě „jedna-dvojky“ od Renaultu zase tak úplně neplatí. Mimo město se jen těžko padá pod sedmilitrovou hranici, ve městě to potom dělá něco přes osm na sto. Pokud navíc budete využívat potenciálu motoru, lze se velmi rychle nebezpečně přiblížit hranici devíti litrů. A to není vůbec žádná sláva zejména vzhledem k tomu, že je motor zatížen těžkými převody a jeho dynamika je tak pro nižší spotřebu záměrně šizená.

V oblasti zavěšení a odpružení drží Renault krok s novodobou konkurencí a mohu tedy s radostí prohlásit, že podvozek nového Meganu poslouží dobře v jakékoliv myslitelné situaci. Tuhé, ale nikoliv tvrdé zavěšení má velkou výhodu v rozumně velkých sedmnáctipalcových kolech, které umožňují hltat zejména drobnější nerovnosti bez výraznějších záchvěvů karoserie. Mezigeneračně se navíc citelně zlepšilo odhlučnění, takže i po stránce akustiky jsou nedokonalosti pod autem vzdálenější, než kdy předtím.

Na adekvátní komfort ve městě ale Megane záhy naváže další silnou stránkou, když se s chutí a obratností vrhá do oblouků zatáček, či ve vyšším tempu s jistou stopou putuje po dálnici. Zejména pokud přepnete řízení do sportovního režimu, vede se Megane nadmíru dobře, v zatáčkách předvádí jen malé náklony a s lehkým motorem prakticky nepoznáte nedotáčivost. Na nějaké velké blbnutí to ale přece jenom není, na to motoru chybí špetka dravosti. V této konfiguraci vás zase alespoň nemusí štvát, že Renault zcela zatrhl možnost vypnout stabilizační systém.

Moderní hatchbacky nižší střední třídy jsou s každou novou přicházející generací obecně lepšími a lepšími auty a nový Megane rozhodně není výjimkou. Francouz přináší do boje neokoukaný a zajímavý design, a také zcela novou úroveň vnitřního komfortu a zpracování, které udělalo oproti minulému modelu velký krok vpřed. Skromnější vnitřní prostor sice nepotěší skupiny dospěláků, ale méně rozrostlé rodině udělá radost, neboť ta se sem vejde včetně výbavy na kratší dovolenou. Motoru jako takovému není kromě vyšší spotřeby příliš co vytknout, ale zákazníkům hledajícím dynamiku bude lehce chybět nějaký ten výkon navíc. 130 koní v nejsilnější standardní variantě může leckomu připadat málo, 205 ve verzi GT je zase skoro příliš, nemluvě o drastickém cenovém propadu, který činí přes 100 tisíc korun.

Když už jsme u těch cen, tak Megana můžete mít v nejzákladnější výbavě Life za sympatických 339 900 korun s atmosférickým benzínovým motorem 1.6 SCe. Volba testovaného Energy TCe 130 vyjde přinejmenším na 394 900 korun ve výbavě Zen, případně na 429 900 korun za testovanou verzi Intens.