Test: Renault Megane Grandtour 1.6 dCi

Již dříve, v testu krátkého Megane vybaveného zážehovou dvanáctistovkou 1.2 TCe, musel jsem francouzským inženýrům vystřihnout poklonu za vskutku pozoruhodný mezigenerační pokrok, kterého se Meganu dostalo. Francouzský model segmentu C totiž ve čtvrté generaci značně dospěl.

Přestože se ke mně druhý testovací Megane dostal v poněkud fádní, šedé barvě, nelze jeho zevnějšku upřít velký šmrnc, daný především světlomety. Renault zde sází na svůj nový „světelný podpis“, vytvořený vpředu z LED diod denního svícení vytažených ze světlometů směrem dolů, a vzadu z nadmíru širokých světel, zasahujících až ke znaku. U verze Grandtour se mezi povedené designové prvky přidává ještě zakončení stříbrné linie oken a černý poslední sloupek.

Na vnitřním prostoru dává Megane ve verzi Grandtour najevo 43 mm rozvoru, které má k dobru vůči kratšímu hatchbacku. Veškeré toto místo se totiž přičítá k místu pro zadní pasažéry, takže ačkoliv se krátký Megane nepochlubí právě prémiovým prostorem vzadu, kombi je na tom o hodně lépe. „Sám za sebe“ jsem se při 184 centimetrech výšky posadil zcela bez problémů a ještě jsem si našel drobnou rezervu. Měřeno metodou VDA má zavazadelník objem 521 litrů, v případě sklopení zadních sedadel až 1504 litrů.

Z kufru se však přesouvám na místo řidiče. Měkčí sedadla kombinující hned tři druhy povrchů, vypadají skoro až luxusně a poměrně překvapující je pozice za volantem. Do Megane si lze sednout nízko, přitáhnout si volant dost k sobě a dát si pedály na dlouhé nohy. Řadicí páka by mohla být snad i kratší, ovšem řazení jako takovému není příliš co vytknout. Dráhy jsou sympaticky krátké, přesné, snad jen to občasné zadrhnutí kolem středové polohy drobně zamrzí.

Společnost mi v přední části dělá displej infotainmentu, který v záplavě matně černého plastu kolem vypadá poněkud malý. Malý ovšem rozhodně není a disponuje slušnou řádkou funkcí, z nichž některé eliminovaly fyzická tlačítka a přepínače. Na druhou stranu ovládání klimatizace zůstalo klasické s dvojicí otočných knoflíků na nastavení teploty. Nastavení podsvícení už bohužel zachováno není, takže chcete-li v noci něco vidět, a nebýt jen oslňování září displejů, musíte se proklikat skrze dotykové menu. Co se rychlosti celého systému týče, většina kroků proběhne téměř ihned, občas ale jako by systém potřeboval oddych a tak se na chvíli zastaví a přemýšlí. Druhý displej, tentokrát s funkcí rychloměru a otáčkoměru, se nachází ve střední části budíku přímo před řidičem.

Je drobnou zajímavostí u všech nových modelů Renaultu, že v cenících už nenajdete klasické označení motorů psané v desetinách litru. Místo toho zde v příslušné kolonce stojí název „Energy dCi 130“, napovídající naftový agregát se 130 koňmi výkonu. Objem přeplňovaných motorů je asi považován za malichernost, se kterou se není třeba detailně zabývat.

Teprve podrobnější nahlédnutí do tabulek prozradí čtyřválcovou šestnáctistovku. Výkon činí již zmíněných 130 koní a točivý moment vrcholí hodnotou 320 Nm při 1750 otáčkách za minutu. Na volnoběh o sobě dává motor akusticky trochu vědět, ovšem při jízdě se turbodiesel chová patřičně kultivovaně a síla mu nechybí. Ještě před dvěma tisíci otáček umí příjemně zabrat a tah mu bez dalšího gradování vydrží kousek za hranici čtyř tisíc. Zrychlení z nuly na sto se podle parametrů odehraje za 10.6 sekundy, nicméně motor by tento sprint zvládal určitě i rychleji, nebýt převodovky s hodně těžkými převody do rychla.

Třeba při městských 50 km/h klesají otáčky motoru na čtyřku pod hranici 1500 otáček. Je však nutno uznat, že motor si s takto nízkými hodnotami vcelku bez problému poradí. Zpřevodování navíc hraje do karet spotřebě. Po městě si dlouhý Megane vzal během testu jen necelých sedm litrů nafty na sto kilometrů, mimo město se spotřeba dala stlačit i pod šest.

Podobně kultivovaně jako motor, chová se také podvozek. Jeho předností je zejména slušné odhlučnění a také filtrování menších nerovností silnice. Na těch větších už posádka zaznamená silnější otřes i akustickou ránu, ovšem vše ve stále důstojných mezích. Po městě lze tedy Megane Grandtour označit za pohodlné auto a podvozek nezklame ani při mimoměstských jízdách a rychlejším cestování. Karoserie se nenaklání více než by bylo zdrávo a nedotáčivost je slušně potlačena. O nijak zábavném naladění se však mluvit nedá a to zejména s přihlédnutím ke zvolenému motoru.

Megane v dlouhé verzi je zkrátka a dobře velmi solidním, pohodlným a dobře jezdícím společníkem na „větší“ cestování. Zejména pokud plánujete vozit dospělé pasažéry na zadních sedadlech, stává se verze Grandtour téměř nutností. U krátkého Megane totiž hrozí, že se vaši cestující budou cítit poněkud stísněně. Motorizaci 1.6 dCi o výkonu 130 koní potom nelze vytýkat mnoho. Dieselový agregát je slušně kultivovaný, úsporný a spárovaný je s dobře řadící převodovkou, u které mohou mírně otravovat snad jen dlouze poskládané rychlosti.

Základní cena Megane je stanovena na 339 900 korun a příplatek za delší Grandtour činí snesitelných 30 000. Mnou testovaná verze ve výbavě Intens, doplněná silnější verzí naftového agregátu a manuální převodovkou, vychází potom na 544 900 korun bez příplatků.