Test: Nissan Juke Nismo RS

Začínat článek o tom, jak je Juke kontroverzním autem, by bylo jako házet hrách na zeď. Juke už léta rozděluje lidi na pravověrné odpůrce a pravověrné zastánce a já věřím, že to tak Nissan chtěl. Třeba mně osobně udělal Nissan tímto modelem obrovskou radost. Nemám teď na mysli, že by se mi Juke tak strašně líbil, ale je to vůz, který se nesnaží zalíbit všem a za každou cenu.

A to je právě to, co jej činí v dnešní striktně korektní automobilové produkci jedinečným. Juke je prostě individualista a určitou dávku individualismu má v sobě i ten, kdo si ho chce koupit, či tak už učinil. A je to jedině správně, neboť svět potřebuje tak trochu divná auta, i tak trochu divné lidi. A Nissan sice neslaví s Jukem gigantické prodejní úspěchy, nicméně neustupuje a svoje ošklivé káčátko si hýčká. Vezměte si už jen to, že někoho napadlo vzít Juke, tedy malý crossover do města, a vtěsnat do něj pohonné ústrojí ze supersportovního kupé GT-R. Výsledek byla naprostá šílenost, směřovaná hlavně na státy, kde pro samou ropu nevědí co s penězi. Nicméně je tu i další verze, tentokrát již o něco racionálnější, ale zase ne úplně. To bychom od Juka snad ani nečekali.

To o čem mluvím, nese dramaticky znějící název Juke Nismo RS. Nismo, jak jistě všichni víme, je sportovní divize Nissanu a RS…no to je prostě ta dvojice písmen, kterou se sportovní verze různých aut označují od nepaměti. Takto otitulovaný Juke se oproti těm běžným vyjímá na první pohled. Hned první naše setkání doprovázela fascinace z mojí strany. Nismo RS vypadá jako klasický Juke, který se za pomoci steroidů snaží dostat středoškolskou královnu krásy. Žabáčí karoserie dostala rozšířené blatníky, výrazné nástavce prahů, střešní spojler nebo přední lip pod nárazník, nad nímž se skrz mříž rýsuje velký mezichladič turba. Výrazný zadní difuzor se pyšní jednou velkou koncovkou a středovým mlhovým světlem po vzoru Formule 1. To vše je zaobaleno do bílé barvy, kombinované s černými doplňky, červenými zrcátky a výrazným červeným proužkem, táhnoucím se kolem celého auta.

Kochal bych se déle, ovšem prší na mě a tak raději volím ústup do auta. Hned po otevření dveří přichází další šok, a sice dvojice skořepinových sedadel, na kterých se mezi otvory pro čtyřbodové pásy vyjímá vytlačený nápis Recaro. S lehkými obtížemi nastupuji dovnitř. S obtížemi ne proto, že by moje tělo již stíhaly problémy pohybového aparátu, ale proto, že skořepinová sedadla jsou koncipována k tomu, aby byla usazena téměř u země. To je však u Juka vzhledem k jeho konstrukci neproveditelné a nezbývá tak, než se dostávat přes vysokou a tvrdou bočnici sedadla s tím rizikem, že vám při troše neopatrnosti udělí koňara do stehna. Jakmile se však konečně usadím, tento drobný problém je rázem odpuštěn. Sportovní sedadlo je pohodlné, dobře obepne tělo a navíc je skutečně tuhé, takže problémem nejsou ani delší a dlouhé cesty.

Do rukou beru ergonomický volant s červeně označeným středem, jehož úchopové části jsou zhotoveny z Alcantary. O tom, že někdo bude jezdit v Juku v závodních rukavicích, lze úspěšně pochybovat, ale společně se semišovými výplněmi dveří a samotnými sedadly, jedná se o výborně vypadající doplněk. Sice zde citelně chybí možnost nastavit si vzdálenost volantu od těla, ovšem i tak si vystačím k tomu, abych naladil dobrou řidičskou pozici. Skrze volant nahlížím na dvojici velkých budíků, které dominuje červeně podbarvený otáčkoměr, cejchovaný do osmi tisíc. Malý monochromatický palubní počítač obsahuje vše potřebné a podobně je na tom i navigace uprostřed palubní desky. Ta vypadá trochu retro, ale funguje uspokojivě. Kolem ní je mimochodem jediný vskutku nepěkný detail a to plast, jehož povrch tvoří opravdu nehezká imitace karbonu.

Po praktické stránce zůstal Juke Jukem a nenabízí tedy nic světoborného. Kufr je se svým objemem 354 litrů poměrně skromným zavazadelníkem, po faceliftu se ale alespoň výrazně prohloubil. Zadní semišová sedadla jsou na tom oproti standardním verzím přece jenom o kousek lépe. Sportovní skořepiny totiž mají jen velmi tenká opěradla a nechávají tak za sebou výrazně více místa.

Konečně vyšlapávám spojku, krátce tisknu startovací tlačítko pod volantem, a probouzím k životu srdce nasportovaného Juka. Stejně jako u ostatních variant, i tady se jedná o čtyřválec, ne větší než 1.6 litru, ovšem honosící se důstojným výkonem 218 koní. S tím souvisí i točivý moment 280 Nm, kterého je dosahováno při 3600 otáčkách za minutu. Motor naskakuje s jen drobným zavrčením a brzy se ustaluje na dunivě znějícím volnoběhu. Dunění zesiluje po rozjezdu a při městském popojíždění v nízkých rychlostech, kdy jsou otáčky motoru do dvou tisíc, má Juke vlastně docela příjemně hutný zvuk.

Město ovšem není primárním působištěm žabáka z posilovny. Juke Nismo chce z města pryč, konkrétně na okresní silnice. Právě zde se totiž cítí jako doma a umí nabídnout vše, co se v něm skrývá. Jakmile putuje pedál plynu na podlahu, motor se ve 3500 otáčkách pořádně nadechne, aby vystřelil Juka vpřed. Zátah je velmi solidní a díky plnohodnotnému samosvoru, který se ukrývá mezi předními koly, není ani za deštivého počasí nouze o slušnou dávku trakce. Ovšem i přesto, že je výkonu opravdu dostatek, chyběla mi u motoru výraznější výkonová špička. Jakmile totiž otáčky přesáhnou pětitisícovou hranici, začne nadšení motoru uvadat a k šesti tisícům, ve kterých je podle specifikace položen maximální výkon, už nemá příliš smysl jej vytáčet. Při rychlé jízdě je tak potřeba častějšího řazení, což se provádí pákou chodící v relativně přesných drahách a s příjemným, mechanicky tuhým odporem.

I přes bujaré výkony je příjemnou skutečností, že se vás motor nepokusí vyžrat. Během celého testu spotřeba prakticky nepřelézala 9 litrů, výjimkou budiž městské zácpy a rychlé ježdění. Jakmile jsem se ale začal na delších trasách trochu snažit, padala spotřeba i k okolí osmi. Projížďky v silném Juke tak rozhodně nejsou nijak drahé, ovšem o to častěji jsou přerušované tankováním. Nádrž na 46 litrů naturalu totiž rozhodně nevystačí na dlouho.

A jak je to tedy se „řádícími“ schopnostmi nejostřejšího Juku v nabídce? Hned z první je nutno uznat, že podvozek, který navíc trůní na osmnáctipalcových kolech, toho zvládne opravdu hodně. Zatímco po městě je Juke tuhý, ale nijak drasticky tvrdý, mimo něj drží stopu jedna báseň a nedotáčivost je silně potlačena, stejně jako výraznější náklony karoserie. Svou nepopiratelnou práci navíc odvede samosvorný diferenciál, který v zatáčkách výrazně přidá na reakcích na plyn, a samozřejmě se postará i o to, aby Juke ze zatáček vyjížděl rychle, bez hrabání vnitřního kola. Jediný limit, který je dán, tak spočívá v rychlých přenosech hmotnosti ze strany na stranu, kde se nutně projeví vyšší těžiště. I přes svou výšku a koncepci ale Juke zatáčí výborně a co víc, zatáčet je radostí díky přímému, nepřeposilovanému řízení, které poskytne i slušnou dávku zpětné vazby. Právě takto upovídané spojení s předními koly je prvkem, který se mnohdy nevidí ani u některých výrazně ostřejších vozů.

Na závěr se tedy nemusím stydět prohlásit, že si Juke svůj drsně znějící název Nismo RS rozhodně zaslouží. Městský crossover na steroidech totiž v tomto případně není pouhou stylovkou, ale vozem, který je i skutečně schopný. Jeho motor má dostatek síly i pro rychlou jízdu, a nezaostává za ním ani podvozek, slušně maskující jinak nepříliš sportovní koncepci vozu. Pokud tedy chcete svoje okolí zaujmout a následně i pořádně povozit, je stylově vypadající a dobře jezdící Juke docela dobrou volbou. Odradit by vás navíc nemusela ani cena, která v případě testované verze činí 589 000 korun. K ní je však potřeba připočíst ještě částku 41 100 korun za sedadla Recaro, která k Nismu RS zkrátka a dobře musíte mít.

Celkové hodnocení:	(6,0 / 8)
Motor:	(6,0 / 8)
Převodovka:	(6,5 / 8)
Podvozek:	(6,5 / 8)
Praktičnost:	(4,0 / 8)