Test: Mini One D

Ačkoliv se Mini v poslední době zvětšuje do zcela nových a větších rozměrů – viz nový Countryman – vždy tu budou i ta původní, malá a stylová auta, u kterých to všechno začalo. Tím úplným základem je model One, stojící výbavou a motorizacemi pod klasikou Cooper. A jak se ukázalo během týdenního testu, základ stačí.

Současná Mini pochopitelně nelze jejich filozofií ani zdaleka přirovnávat k prapůvodním předchůdcům, jejichž britský rodokmen se píše od prvních Austinů a Morrisů již od roku 1959. Jak první pohled napoví, tady se nejedná o auto pro masy, stvořené za účelem potlačení nedostatku paliva. Současné Mini je autem pro lidi dávající najevo, že se s běžným standardem segmentu nespokojí.

I základní Mini proto dostalo třeba poměrně masivní dávku chromu, lemující vše od okolí zadní mlhovky až po vypouklá kukadla světlometů. Zajímavou volbou je i krémově světlá barva, kterou byl testovací vůz obdařen. Mou první znuděnou reakci „už zase bílá“ vystřídalo brzy příjemné překvapení, neboť na slunci vypadá barva evokující sloní kost vážně dobře. Ani jí nemusí dopomáhat žádné rychlé pruhy, pro Mini tolik typické.

Jediný pár dveří disponuje mým velmi oblíbeným prvkem v podobě bezrámových oken a za nimi se nachází interiér s nepřeberným množstvím kruhových prvků. Kulaté je zde zkrátka vše od výdechů klimatizace, přes budíky vystrčené ze sloupku řízení až ke klikám dveří. Dokonce i pedály jsou alespoň oválného tvaru. Ty nejhezčí vychytávky se nicméně ukrývají v detailech, typicky třeba v leteckých přepínačích pod rádiem a na stropě.

Základní sedadla modelu One vypadají na první pohled možná poněkud fádně a obyčejně, ovšem faktem je, že jsou pohodlná a příjemně tuhá, takže jim vlastně není co vytknout. Pozice za volantem je nízká, pedály jsou dostatečně daleko a překvapilo mě, jak moc si lze přitáhnout volant k tělu. V autě těchto rozměrů bych podobně laděnou pozici rozhodně nečekal, takže klobouk dolů. Chvilku zvyku bude každopádně vyžadovat výhled ven. V Mini se totiž sedí v rámci auta poměrně dost vzadu a vzpřímené čelní okno je od řidiče hodně vzdáleno. Leckomu tak bude z počátku připadat, že je v autě hodně zapadnutý.

Co se praktičnosti týče, zde se jedná samozřejmě o malichernosti, které pro majitele třídveřového Mini nehrají prim. Kufr o objemu 211 litrů stačí na zavazadla dvou lidí, a když na to přijde, poslouží i dvě místa vzadu. Má-li ovšem Mini přepravovat výhradně dospěláky, jsou tři osoby maximem a přední spolujezdec musí udělat místo.

Jak již bylo řečeno v úvodu, model One je v nabídce Mini modelem základním a je-li navíc doplněn písmenkem D, tak zároveň i modelem úsporným. Pod kapotou totiž bije opravdu skromné srdíčko v podobě tříválcového turbodieselu o objemu 1.5 litru. Cíl je v tomto případě víc než zřejmý – tohle Mini má naftu z nádrže pouze usrkávat a podle tabulek se v kombinovaném cyklu dostane na spotřebu 3.4 litru na sto kilometrů.

Na druhou stranu vidina dieselového tříválce vyvolává velkou obavu o odhlučnění a kultivovanost motoru. Dopředu však mohu všechny uklidnit, neboť v tomto ohledu předvedli inženýři z BMW opravdová kouzla. Ani na volnoběh byste rozhodně nehádali, že má agregát pod kapotou jen tři žhavící svíčky. Vibrace se dostavují v množství menším než malém a mluvit se nedá ani o třepotavém běhu. Dokonce ani za jízdy a při akceleraci se žádné nepřístojnosti nedějí, stačí motor držet nad 1500 otáčkami (níž je to stejně u tříválce dosti čuňárna).

O žádný závoďák se ovšem nejedná. Jak napovídá 95 koní výkonu, 220 Nm točivého momentu a 11 sekund ke zrychlení z nuly na sto, One D není příliš dynamickým vozem. Na druhou stranu zase tak hrozné to také není. Turbo přichází ke slovu ještě pod dvěma tisíci otáček a lineární zátah drží ještě za čtyřmi tisíci. Po městě se tedy můžete pohybovat agilně, mimo město už si tolik vyskakovat nebudete a zde si užijete hlavně onu úspornou část. Dokonce i se svou těžkou pravou nohou, vystačil jsem si prakticky všude se spotřebou kolem 5.2 litru na sto.

S poklidným charakterem motoru se ovšem tak trochu pere nastavení ostatních prvků. Řízení se řadí mezi tužší, stejně jako řazení šestistupňové manuální převodovky. Tuhé, přesné a krátké dráhy samozřejmě oceňuji, ale do auta tohoto zaměření bych si uměl představit spíše lehčí chod ovládacích prvků.

Stejně tak tuhý je i podvozek, jehož nastavení sice nevytřese ze člověka duši, ovšem na rozbitých silnicích hlavního města je Mini dost uskákané. Tento deficit napraví až mimo město, kdy se předvede, jak skvěle umí zatáčet. V zatáčkách se nenaklání, pevně se drží stopy a čitelně reaguje na přenosy hmotnosti. I tady ale platí, že kombinace nevýrazného motoru a takřka sportovního zavěšení působí lehce nesourodým dojmem. Zase na druhou stranu díky tomu, že je „podvozek rychlejší než motor“, můžete se s Mini bavit i v rozumných rychlostech.

Mini One D je zkrátka maximálně úsporný základ, jehož roztomilost leckoho nadchne a hromada stylových prvků potěší. Na druhou stranu je zde znát drobné rozdvojení osobnosti. Úsporný a nepříliš silný motor zkrátka nejde právě ruku v ruce s tuhým, sportovně nastaveným podvozkem, jakkoliv jeho schopnosti nelze popřít. Co se ceny týče, za prémiové Mini je samozřejmě třeba trochu připlatit. One D začíná na částce 522 600 korun.